Loučení.

1. srpna 2015 v 15:47 | Claire
Byly to dlouhé a šťastné roky na téhle stránce. Ale jak jsem vyhrožovala předtím, tady končím. Jestliže jste pravidelní čtenáři, důvod znáte, jestliže ne, bude vám muset postačit vysvětlení v podobě mé pasivní cenzury. Omlouvám se, Buřino, Chválotlapko, jestliže si to budete brát osobně, ale zkrátka mě děsí, kolik by mě někdo mohl poznat, nelíbí se mi odstranění limtů mého vlastního soukromí (nic ve zlém). Loučím se s tímhle blogem, ale jeho obsah je mým vlastním rozcestníkem na pouti, jakou se psaním ještě hodlám urazit. Díky téhle stránce jsem se vlastně rozhodla, co v životě chci dělat. Snad vás něco podobného taky potká.

Jestliže máte zájem sledovat i mou další stránku, a já budu jedině ráda, jestli někdo takový zájem mít bude, napište mi na mail. Napište mi tam adresu své stránky a něco, díky čemu budu vědět, že jste blogaři - ať už to bude nějaký postižený blog-termín nebo barva pozadí systému, v jakém píšeme články.

Mám vás ráda, lidi, ale je čas pohnout se pryč ze stránky, kterou jsem zakládala ve 14ti, a která má anglicky špatně i samotnou adresu. Budu se na vás těšit na druhé straně! A pokud nemáte zájem, mějte se krásně.
 

Být jedinečný aneb něco nového.

26. července 2015 v 23:25 | Claire |  Názoroviště
Být originální. Být vtipný. Být sám sebou. Jít proti proudu.
Wow. Krásná motivační slova, co by se hodila na kdejaký motivační plakát (které mám já osobně ráda, ale přiznejme si to, všechno jsou to klišé). Ovšem, co znamená být jiný? Buď ošklivý? Buď zlý? Znamená to vyčleň se, vyjdi z davu, odvaž se vzdorovat systému. No, to je sice hezký, ale rozhodně to neplatí ve skutečnosti. Lidé jsou konzervativní, ať chtějí nebo ne. Ať chceme nebo ne, pokaždé si o někom pomyslíme něco negativního (a jestli to vy neděláte, máte můj obdiv). Zkrátka odsuzujeme, protože to máme v genech, protože máme v genech nevybočovat z řady, držet se ve stádu. Nevyčnívej a přežiješ.

Koho by to ale mělo bavit, schovávat se za masku a proplouvat světem? Co takhle si masku prostě sundat?

U lidí je "být jiný" hodně spojené s "obléká se jako totální exot", ale tak to podle mě vůbec být nemusí. Já si připadám jako totální exot, a to se oblékám podle dva měsíce staré módy z H&Mka. Mám starý Samsung s displayem větším než moje hlava, svůj hipster batůžek jsem koupila v Chorvatsku, kde se jich houpalo dalších dvacet. Nejsem vegetarián ani se nepřikláním k žádným skupinám. Ale ve světě si ani zdaleka nepřipadám neviditelná.

Takhle jsem se ještě nebála.

26. července 2015 v 10:42 | Claire |  Diary
Chata s přáteli, co by se mohlo pokazit? Hm, evidentně všechno. Týden byl docela náročný, málo spánku, hodně pití a kofeinu, trochu ponorka mezi lidmi, ale ze začátku v pohodě. Ze začátku. Dne 24. července 2015 zřejmě Vesmír nebyl v dobrém rozmaru, protože všechno šlo totálně do kytek.

Mám za sebou nejšílenější den a noc svého života. Dobře, začalo to o půlnoci šampáněm. Buřina měla narozeniny, takže proč si nějaké ty bublinky nedopřát, že? No, jasně, jenže to by nesměly ihned vypálit Hadreenovi do oka. Takže se chvíli válel po zemi, a my ve změti křiku, totální vnitřní hysterie a opileckého opojení voláme sanitku, která nás odmítá se slovy, že berou jen život ohrožující případy. Bidlo, Amazonka, Zrzka a pochopitelně Hadreen na Žižku nasedají do auta a jedou do nejbližší nemocnice.

Mezitím se na chatě všichni psychicky totálně skládají. Po dvou hodinách se dozvídáme, že Hadreen se veze do nemocnice 70 km daleko, kvůli tamní specializaci. Po další hodině se dozvídáme, že stav je nejlepší, jaký mohl být. Díkybohu, ale nezapomínejme, že den 24. července 2015 není ani zdaleka u svého konce.

 


Noční hovor první.

20. července 2015 v 17:02 | Claire |  Povídky

Seděli spolu na vyhlídce, u úst jim řeřavě plály uhlíky cigaret a osvětlovaly jejich bolestí zkroucené úsměvy. Pod jejich nohama se pulzovalo město. Auta v ulicích plnila své různorodé, a přesto stejné poutě, tramvaje se s rachotem proplétaly mezi zářivými světly aut. Lidé se míhali sem a tam, smáli a plakali, křičeli i šeptali, ale jediné z jejich slov nebylo slyšet. Byl slyšet jen hluk města a burácení jezů. Jeden jediný zvuk, který vyplňoval celé údolí.
Normálně ten zvuk nenáviděla. Neměla ráda hlavní město, auta, tramvaje, ani lidi ani špinavou řeku. Měla ráda venkov, přírodu, zpěv ptáků a zurčení horských potůčků, ale dnes večer bylo všechno jiné. Všechno bylo dokonalé. Na okamžik se na něj zadívala. Hlásek v její hlavě něco zašeptal, ale ona ho bez mrknutí oka umlčela. Všiml si toho, ale předstíral opak. Věděl, jak se na něj dívá, i když bylo šero a nejbližší lampa byla daleko na chodníku pod nimi. Zamrkala a odtrhla zrak. Znovu si potáhla.
"Krásná noc," přerušil po dlouhé době ticho. Z jeho hlasu zněla únava a bylo cítit, jak se mu svírají nervozitou vnitřnosti. Sdílela oboje. Přikývla. "Víš, že Dothrakové věří, že hvězdy jsou stádo běžících ohnivých koní?" S křivým úsměvem se na něj podívala a on se zasmál.
"Ty ty knihy vážně miluješ, co?" Tentokrát přikývl on. Oba si potáhli a atmosféra se zdánlivě uvolnila. Další minuta ticha. Pak se uchechtla, víno jí stouplo do hlavy. "Vážně tohle musíme dělat?" Zeptala se zloměným smíchem.
"Co myslíš?"
"Mluvit spolu, bavit se spolu," mávla cigaretou před sebou a ze zábradlí padla daleko pod jejich nohy visící ve vzduchu kometa jisker. "Trávit společně čas." Potáhla si. "Když to tak bolí."
Pokrčil rameny a dlouze se jí zadíval do očí. "Možná proto, že přiznat si konec bolí ještě víc." Příkývla. A dál promlouvala jen Praha.

Do táborů, domovů i do hrobu.

19. července 2015 v 13:39 | Claire |  Názoroviště

Velké téma, kterému se již pár týdnů vyhýbám. Už jsem četla spoustu názorů a kopec všemoných obvinění, podpor, smetišť předsudků i charitativních výzev zlatosrdcařů. Všichni na sebe křičí, sem tam někdo hodí po druhé straně kámen, a já jen stojím na území nikoho mezi těma dvěma tábory, kroutím hlavou a snažím se svou apatyckou mysl dospět k nějakému smysluplně znějícímu názoru. No, ať už je to jak chce, dnes se to nejspíš rozsekne. Alespoň pro mne.


Nevzdávejte to.

17. července 2015 v 1:11 | Claire |  Názoroviště
Dnešek je podle všeho plný překvapení. Abyste měli jasno, před změněním layoutu jsem zveřejnila ani ne na minutu článek, že končím. Že ruším stránku a začínám někde jinde. No, je dobře, že se tak nestalo, protože to tu vážně miluju. Znovu a znovu to budu říkat. Miluju blog, miluju vás lidi tady. Miluju, že tady můžu být kým jsem. Nebo alespoň tím, za koho se tak nějak považuju... asi. Až zjistím, kdo skutečně jsem, to bude teprve boom. Snad se toho i dožiju. Hihi.

Ale to není to, o čem bych vám právě teď chtěla povědět. Chci vám povědět o změně. O tom, že svět je vážně super, i když se čas od času snaží vší silou nás přesvědčit o opaku. O tom, že svět se pro mě za čtyři měsíce otočil o 180°, i když se nezměnilo ve své podstatě nic. Ve skutečnosti, v té pravé a nehmatatelné, paradoxně, se ale změnilo všechno.


Zpět doma, kde již není tolik doma jako dřív

11. července 2015 v 9:44 | Claire |  Diary
Konečně jsme se vrátili zpět z dovolené. Byla skvělá, moře krásné, opalování dokonalé, Rab (město poblíž) byl krásný, ale doma je doma. Teda, doma bylo doma. Bohužel. Nechala jsem po dobu své nepřítomnosti svůj byt v rukou jisté milé staré dámy - své drahé babičky, která mi nejen opět prohrabala všechny věci a prošmejdila každou píď mých skříní, ale dokonce zvládla zahubit nebo minimálně pochroumat dvě třetiny veškeré flory, co jí u mě doma bylo. Gratuluju. Popínavka, co měla šlahouny o několika metrech je nůžkama opižlaná až na kmen a všechny peníze, co jsem do těch rostlin vrazila jsou nenávratně v zádi. Děkuju, rodino, na dovolenou už nikdy nepojedu. Jako drobný bonus byl můj úklid před odjezdem naprosto k ničemu, protože všechno se přeházelo k obrazu babičky (protože když je tu na pět minut, asi jí nevyhovoval můj systém).

Je to vtipný, vážně vtipný, protože jsem si ještě jako bonus od ní, když jsem za ní byla před spatřením toho výbuchu u mě, vyposlechla výčet toho, co všechno u mě udělala, jak mi strašně pomohla a že mi umřely fialky, protože jsem je asi moc oprašovala a ony nesnesou vodu na listech.

Jasný. Jasný. Fialky, který jsou venkovní kytky, chcíply všechny do jedný, protože se jim na listy dostala voda. O pažitce, krokusu (co jsem si vypěstvala od semínka), levandulích, buxusu, keříku neznámého jména a masožravce, který padly jako oběť její neschopnosti použít vodu na zalévání se už ale nemluvilo. Krása. Takže teď sedím v totálně vychcípaným bytě, kde moje práce za poslední půl roku šla do záchodu společně s penězma do ní vraženýma. A ještě si vyposlechnu přednášku o tom, jak jsem sobecká mrcha, protože nepoděkuju za "pohlídání" bytu. Vážně si přeju ji zastřelit. Hodně, hodně moc. A ano, jsem buddhistka.

Kam dál