Čekání na tmu

8. května 2012 v 16:11 | Lady Wolf |  Povídky
Byla noc.
V lese se mnoho tvorů již uložilo ke spánku, ale i tak se jejich blyštivě žluté oči dívaly do tmy a strašily případné kolemjdoucí. Na černé obloze žhnul měsíc, nepřirozeně rudý, jako oko podlité krví. Ne že by si na to někdo za tu dobu již nezvykl.
Ozvalo se zašustění, jak se skrytá zvířata ochvěla, když spatřila mezi stromy jasnou žlutou záři. Nastalo úplně ticho, jediné, co se rozléhalo kolem, byl dech příchozího.
Byla to mladá dívka, nemohla být starší jak 19ti let. Její dlouhé bloďaté vlasy se v záři pochodně, kterou nesla, měnily na zrzavé. Vypadala jako po absolvování bitky s medvědem. Byla bosá, šaty, které měla na sobě, byly spíš jen kusy hadrů a ve tváři jí bylo vepsaného něco děsivého, jako by uviděla krutou tvář Utrpení. Dýchala velmi přerávavě, až to působilo, že jí vyskočí srdce z hrudi, ale i tak se vlekla vonícím jehličím dál do tmy...

Marry šla již několik hodin, musela si balit velmi nalehko, aby mohla cestovat rychleji. Na místě, kde trávila posledních pár měsíců zůstat nemohla, jinak by musela zaplatit nejvyšší cenu. Stejně jako Jim. Pomyslela si trpce a znovu se jí vlily slzy do očí. Tak, jako Jim, a ona při tom byla, když ho to dostalo.
Zaškobrla o větev a ramenem narazila do mladého smrku. Tiše zaklela a urovnala si batoh na zádech. Pochodeň držela co nejdál od svého těla, už tak jí bylo dost velké horko. To sužovalo celou Zemi už po několik let, ale nedalo se říct, že bysi na to za tu dobu zvykla. Nezvykla si vůbec na nic, co se svět tolik změnil. Jako by se Země přestala otáčet... A co ji děsilo nejvíc bylo to, že to bylo klidně možné. Nikdo nic nevěděl, od té doby, co vymřelo více jak 99% obyvatelstva na světě. Nebyla elektřina, silnice, všechno bylo zničené. Teď se jako myši krčili v dírách, jen aby unikli novým tvorům, kteří se dostali po dlouhé době na světlo světa. Vydrali se ze sopek jako kuřata z vajec, číhali v nich po mililony let, jen aby se Země mohla znovu dát do kupy, a oni mohli drancovat a ničit, stejně jako když končila éra dinosaurů - a tak dopadne i éra člověka. Proklatí draci... Skrývali se přímo pod našima nohama - na Sicílii, západu Itálie, na Haiti a v oblasti Fukušimy. Proto ty záhadné erupce v posledních dobách - pomalu, ale jistě se probouzeli zpět k životu. Odtud vznikla pověst o fénixovi - z popela se zrodí znovu, toto však bylo z lávy.
Ještě před patnácti lety bylo vše v pořádku, a nic se nedělo... Ale jak by to pomohlo, kdyby to lidé věděli? Draky stejně nemohli přemoci, jen jejich jediná šupina vyla veliká jako auto.
Marry se vlekla tiše dál, směrem k Jižní Díře, kde žila hrstka přeživších. Musela jim předat zprávu, že Západní Díra byla naprosto zničena, vypálena, a všichni se rozutekli do lesů. Musela jim dát vědět, co se stalo s jejich nejsilnějším táborem v Čechách. Musela jim říct, nebo spíš potvrdit, že nikdo nemá šanci...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NG NG | Web | 18. května 2012 v 19:36 | Reagovat

Wow ta povídka mně přímo dostala !  Máš talent !!!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama