Narcismus a jeho příznaky

15. dubna 2015 v 17:22 | Claire |  Diary
K vaším službám. Už o mně nejspíš leccos víte. Vylévám si sem srdíčko už třetím rokem a dalo by se říct, že jen díky téhle stránce a díky vám jsem ještě poměrně příčetná. Naprosto upřímně (a to tu nevyjadřuji poprvé) miluji blog. Jak už možná víte, snažím se být buddhistka (ne, moc mi to nejde, ale chtěla bych jí být) a věřím na teorii kouřových zrcadel. Věřím, že člověk nemůže spatřit sám sebe, aniž by se podíval skrze oči někoho jiného a věřím. Také ale naopak věřím, že člověk dokáže sem tam nakouknnout za oponu vlastního vědomí, když vypne racionální myšlení a poddá se tvůrčí činnosti. Ostatně to tady vidíte. Tady to je, tady to všechno černé na bílém. Dnešek ale nebude stejným případem. Dnes nebudu pomocí povídky dělat sama sobě psychologický rozbor, dnes nechám oponu zataženou a nechám pár ze svých loutek vyjít na ten malý kousek jeviště, který zůstal divákům neskryt.
Takže, tak mimochodem, ta osoba naprovo jsem já. Trochu mě ta fotka mrzí, protože i když Buřina zachytila správný moment, já jsem jakožto "poloprofesionální fotografka s certifikátem" vybrala naprosto pitomé prostředí, kdy se ve výhledu motají lidi, a vůbec, co taky čekat, je to uprostřed Pražského parku Stromovka. Uprostřed míním uprostřed, tam, kde máte štěstí že vás nesřve nějaká cizí matka krok před menopauzou, že jste jí šlápli na dítě, případně že vaše dítě vám šláplo na jezevčíka a že si sakra máte na toho psa dávat pozor, když za ním ten její fakan běží. Ale to jsem trochu odběhla, takže... Hádám, pojďme na to.

Jsem tichý, sympatický, velice inteligentní, obdivuhodný a především skromný člověk. Hahaha. Omyl. Jsem introvert. Ne nijak těžký, ale jsem jím, Radši se držím od většiny lidí dál a úplně nejradši se distancuji od všech. Nemusí se to tak zdát, protože se s poměrně dost lidmi bavím a nedělá mi nijak zásadně problém dát se s cizím člověkem do řeči, ale nejsem žvanil. Nejsem někdo, kdo by dokázal držet téma hovoru a jakýkoliv nucený dialog je pro mě v podstatě nepříjemný. Nenarodila jsem se jako někteří s broušenými lokty, ani se schopností automaticky se postavit do čela.

Neumím taky moc mluvit a při každém svém proslovu smelu všechna slova dohromady, že není rozumnět jedinému z nich (trénuji si doma logopedická cvičení a dělám na tom, protože nechci působit jako imbecil do konce svých dnů, což hádám bude někdy kolem pětasedmdesáti u pásu, až budu krmit generaci husákových dětí). Mám dvě fáze. Buď překypuji energií a žiji v euforii nebo jen sedím v koutě a snažím se vlastní vůlí umřít. To je poslední dobou bohužel povětšinu času. Nechci si tu hrát na emo, ale zkrátka hormony, postpuberta, tuny a tuny práce, nároky a očekávání všech kolem. Pak se všichni diví, že se mládež tolik vyžívá v omamných látkách.

Často si hryžu klouby. Dřív jsem se hodně držela kousání nehtů, což je víc než odporný a z toho důvodu mám taky nehty pořád nalakované (bílá/béžová), aby mě to nesvádělo. Je to těžký zlozvyk, jako mít místo prstů nekonečná cigára (což by mimochodem byl dobrý námět na parodii Střihorukého Edwarda).

Ráda nosím nevýrazné oblečení světlé barvy. Vzhledem k tomu že já sama jsem světlý typ, jsem celkově celkem nevýrazná, což mi vyhovuje. Ono taky není moc důvod na sebe upozorňovat, když nenávidíte být středem pozornosti a už tak to celkem dost vyvažují nějaké ty pseudošokující a satirické kecy, kterým ke všemu nejde rozumnět (což je většinou jediný důvod, proč se najdou i tací, kteří si ještě neuvědomili, jak hloupá a zlá jsem). Buřino, Chválotlapko, díky za vaši toleranci mé zabedněnosti (napsala bych smajlíka, ale nenávidím smajlíky ve článcích).

Tak takhle vypadám (omlouvám se za špatnou kvalitu fotky).

Co se mého vzhledu týče, je řada mindráků, které si s sebou nosím jako pytel na zádech. Dost možná jsou to jen moje hloupá zaměření a dost možná si toho nikdo moc nevšímá, ale zdá se mi lepší být těžký sebekritik než narcistka, co si na nose nosí růžové brýle. Ale nějakým způsobem mi to dává pocit, že přijímám své chyby, i když to tak ani zdaleka není, a hodlám se s nimi neskrytě konfrontovat. Které to jsou? Mohla bych tu jmenovat například prakticky neexistující rty, které ještě více znevýrazňuje můj obrovský nos, na hlavě řídké vlasy, jsem prkno, mám na těle (na obličeji ne) více pih než je hvězd v celém vesmíru. Bomba. Ale tohle je přehnaně kritické a ani já sama to tak v podstatě necítím, jen když na sebe hodinu civím do zrcadla, tak mě něco z toho kopne. Jinak jsem v podstatě spokojená jak se sebou, tak svou maličkostí.

Pokud jde o patlání si krás na obličej, preferuji nahé líčení (teď si přijdu trochu hloupě, jak to sem píšu, koho by to zajímalo, ale už jste rozklikli tenhle kopec mých egocentrických keců, tak se v tom pořádně vykoupejte). Používám v podstatě jen řasenku a velmi jemné stíny. Na první fotografii (jaký krásný takřka archaismus, miluju češtinu) mám i červenou rtěnku, aby mi to prostě jako seklo, chápete, ne? Na fotografii druhé nikoli.

Ani nevíte, jak moc bych si přála se tu zkrátka představit a ukázat tenhle blog pod svým pravým jménem, ale na to je tu až příliš choulostivých informací, takže se moje touha to tu vést jako skutečný autorský blog střetává se strachem, že tenhle mnou vytvořený vesmír najde omylem někdo z lidí, co by to tu rozhodně najít neměli. Snad jen prozradím, že osoba, co tu píše a co sama sebe čas od času vykresluje jako těžkého psychopata, se jmenuje Bára (což někteří z vás, kteří mě znají nebo kontaktovali přes mail - a že vás není málo, mnohokrát děkuji! - už víte).

Ruka není pokus o umění, jen jsem byla líná udělat tři kroky pro gumičku.


Jestliže jsem na něco skutečně pyšná, je to psaní (píšu tak tři hodiny denně poslední čtyři roku, tak doufám, že to má nějakou úroveň). V ničem jiném moc dobrá nejsem, možná by se sem dalo ještě zahrnout focení (zákl. zrcadlovka Nikon D3100, zákl objektiv 18-55; klasický amatér do tuctu), kreslení a můj velmi specifický talent a lokální Pražský rekord U/s (urážka za sekundu). Ráda chodím běhat a ráda venčím svého psa, i když to zní celkem pofidérně, jak by řekla Buřina, od které jsem to taky chytla. Zase. Můj ty smutku.

Má fotka. Bohužel je kvalita dost nízká, protože jsem u sebe měla jen mobil.

Znovu - jak možná někteří víte - píšu pro StudentPoint.cz, resp. dělám tam editorku. Na to jsem pyšná, protože jsem díky mamčině známosti dostala místo redaktorky a až vlastním úspěchem (úspěšné články, které se zkrátka líbily) místo editorky, které je celkem slušně placené, takže mi to šetří nervy se sháněním brigády. Za to jsem skutečně vděčná a jen mě to žene k závěru, že člověk by zkrátka měl jít za svým. Já si v současné době nedovedu představit, že by mě podobná práce neživila. Zatím se zdá, že je pro mě práce na prvním místě, a to i před školou, což možná není dobře, ale já věřím - a potvrzuje se to stále dokola a dokola, že praxe má větší hodnotu než samotné vzdělání, které má dnes zkrátka každý. Moc lidí s příliš mnoho specializacemi. Chce to mít na krku pár let zkušeností, což ovšem není také žádná výhra, protože já mám momentálně víc štěstí než rozumu a každý jen tak nesežene flek ve "svém oboru". Tím víc mi hraje do karet, že při přijetí místa editorky mi bylo teprve 17, a to není úplně špatný start, když je StudentPoint.cz jedním z největších studentských portálů a téměř se stává oligopolem. Kéž by to tak dobře šlo i v té škole.

Také mám psa (je to holka, ale slovo "fenka" se mi z hloubi duše příčí). Jmenuje se Amber [Embr], drsnosrstý jezevčík s černým pálením, a i když jsem téměř alergická na blogískaře a jejich domácí miláčky, když už tu tak dlouhosáhle krafu o sobě, mohla bych sem dát i ji. Pokud jste se někdy někdo setkal s jezevčíkem, víte, že to je zkrátka osobnost. Není to o tom, že vy si jezevčíka pořídíte, to on se nastěhuje k vám a ovládne vás. Jezevčíci jsou hrači, komedie, nejvěrnější společníci a svévolné duše s hlubokýma očima a moudrostí v nich. Dokážou se nebývale urazit, mají svoji hrdost, jsou inteligentní, mohou se naučit všem možným kouskům (Amber umí pac, otočit se dokola, proskočit obručí, resp. kolem z rukou, na gesto pistole z ruky a slova "pic" padne na záda a hraje mrtvolu atd.). Tím vyvracím mýty o tom, jak jsou jezevčíci hloupí a neučenliví.. Jsou to kočky s psí věrností v těle chlupatého párku (ano, toť definice mého psa). Mám brášku, stejně starou jako je ona sama (bráška je o tři měsíce starší). Vysloveně ji trýzní, když si s ní hraje, ale Amber se ani nehne, i když jí strká prst půl centimetru do oka a jediný kdo běsní, jsem já. V životě se po něm neohnala ani nezavrčela. Není to o psech, je to o jejich výchově, takže jděte s klišé typu "jezevčíci jsou zlí a agresivní" přímočaře do *sprostéslovo*.

Ještě bych tu ráda zmínila, ja funguje venčení jezevčíka. Aby bylo jasno, jsem odpůrce psích oblečků a vodítek. Psa si zkrátka máte vycepovat, a pak mu celý zbytek jeho života (krátkého života, což je na psech jejich jedinou chybou) dát pokoj a volnost. Jezevčík poslechne, ale jezevčík není kolie. lyší vás, otočí se a čeká, co se stane. Má svou hlavu, chce jít jinudy a ví, kdo je šéf, ví, že pokud rozhodnete, bude muset poslechnout. Ale v tom je krása jezevčíka. Zastaví se na rozcestí a čeká, jestli svůj povel zopakujete, nebo se projednou přizpůsobíte. A vy se skutečně čas od času necháte provádět vaším psem, kterému to razantně přidává na sebevědomí a dobré náladě. Stejně tak, jezevčík (ano, to slovo mě hodně baví opakovat) je norař. Když se hrabe, tak se hrabe a dokud si za tím panička skutečně nestojí a ví se, že nejde do tuhého, tak neposlechne. Takže půl venčení trávím tím, že stojím nad hromadou hlíny ze které sem tam čouhá psí ocas a čekám, až se veličenstvo rozhodne, že tu lišku zkrátka zakousne příště.

Ano, jsem psí typ, nikoli kočičí narozdíl od většiny blogařek.

Jedna z fotek ze Stromovky, také foceno mobilem, proto ta "kvalita".

Jsem závislá. Na kofeinu. Nebo si na něm alespoň závislost úspěšně buduji, protože od doby, co jsem objevila vanilkové laté dolité studeným mlékem, posypaným skořicí a třtinovým cukrem, neumím bez něj žít. Ono to hlavně pomáhá při psaní a tesání těch mých větrných monumentů (myslím slova, hyperbola jak prase, hele).

Mám radši zimu než léto. V zimě jsou parky prázdné, horký čaj a káva mají víc do sebe, stejně tak příchod z vánice do vyhřátého bytu. V ulicích nikdo není a člověk slyší narozdíl od lomozu lidských elementů i vlastní myšlenky (u nás dutohlavů je to sice čas od času, ale i tak). To ale neznamená, že létem opovrhuji.

Pokud jste článek dočetli až sem, děkuji vám a navzdory svému zařeknutí, že smajlíky do článků nepatří, jak je ostatně napsáno i v téhle frašce, děkuji a píši :)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Můžou být holka s klukem "jen kamarádi"?

Ano
Ne

Komentáře

1 maredifragole maredifragole | E-mail | Web | 15. dubna 2015 v 18:43 | Reagovat

Opravdu pozoruhodný článek. Naprosto jsi mě okouzlila svým stylem psaní! Fotky vypadají krásně a na to, že je to focené na Stromovce, wow, žádní lidé :D

2 paja-writes paja-writes | Web | 15. dubna 2015 v 20:14 | Reagovat

Náhodou, tobě to mo sluší!
No to je mi novinka, ve Stromovce se ti podařilo vyfotit se bez lidí? Jako... jak?
No nic.. ;)
Krásny clánek ;) já smajlíky miluju :D - aby jich tady nebylo málo...

3 Allex Allex | E-mail | Web | 15. dubna 2015 v 20:51 | Reagovat

Báječný, boží článek! Je hezký se o tobě ještě něco dozvědět. :))
Moc hezké fotky!!! ;)) Sluší ti to ;)
Taky bych chtěla pejska. Přemlouvám rodiče už pár let. :/ Ale mamka říká, že až si pořídíme barák-což nebude asi zrovna nejdřív.
Vážně supeeer článek! ;) (Já smajlíky miluju, jak jsi si už asi stihla všimnout :D. Ale někdy žádný smajlík nevystihne to, jak se cítíš.) :)

4 Artis Artis | Web | 16. dubna 2015 v 8:57 | Reagovat

Dlouhý článek, který stál za přečtení, rozhodně. Píšeš moc hezky, ač to občas zní sebekriticky. Což je dobře, člověk nemá mít ego velké jak mrakodrap. Tvá brigáda zním co fajn, hlavně pokud je ve tvém oboru, můžeš být šťastný člověk, jelikož už si buduješ svou kariéru a to hodně brzo, to je ale super, za pár let budeš moct být šťastná a smát se těm, co budou brečet, že nic nemají. :) Jsem na slovo vzatý pejskař, kočky bych topila v bazénu. Koťátka jsou ale fajn. Ale psi jsou "top". :D Máš hezkého jezevčíka, ač neustále tvrdím, že jezevčík je jen pes, co se hodí na vytírání podlahy, protože ty babičky, které pořád potkávám s jezevčíky, by jim opravdu mohli dát hadr pod břicho a měly by doma čisto. (nemyslím to vůbec zlomyslně, jen tak spíše pro zasmání)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama