Do táborů, domovů i do hrobu.

19. července 2015 v 13:39 | Claire |  Názoroviště

Velké téma, kterému se již pár týdnů vyhýbám. Už jsem četla spoustu názorů a kopec všemoných obvinění, podpor, smetišť předsudků i charitativních výzev zlatosrdcařů. Všichni na sebe křičí, sem tam někdo hodí po druhé straně kámen, a já jen stojím na území nikoho mezi těma dvěma tábory, kroutím hlavou a snažím se svou apatyckou mysl dospět k nějakému smysluplně znějícímu názoru. No, ať už je to jak chce, dnes se to nejspíš rozsekne. Alespoň pro mne.



"Nemají tady co dělat!" Křičí jedna strana a přes mou hlavu přeletí šutr. Hm, asi čedič, pomyslím si já a bez ohledu na strach o vlastní zdraví otáčím hlavu směrem, kam kámen dopadl.
"Někam musí přijít, jsou to lidi, ne zvířata!" Křičí druhá strana, ale přitom stejně jako kdosi v prvním davu sbírají a následně vrhají salvu dalších nerostů.
"Jak z toho má být člověk moudrý?" Běduji nahlas a pozornost obou davů se obrátí ke mně.
"Utopit je v moři, pak z toho nebude muset být moudrý nikdo!"
"Dotovat je! Uprchlíka do každého domu, postaráme se o ně!"
"Seberou nám naše práce!"
"Stop xenofobii! Stop rasizmu a stop předsudkům!"
"Všichni jsou to křováci, nechceme je tady!"
A pak se pro mě jejich pokřikování stává jen šumem. Odcházím.

V tomhle případě neexistuje ideální řešení. Možná správné rozhodnutí, ale řešení by zdaleka nebylo fér, kdyby mělo být správné. Přeci jen, já sama jsem xenofob, a je mi jedno, jak nenáviděná tahle nálepka u lidí je. Bojím se cizích národů, mám ráda svou českou kotlinu a ať si zkrátka každý žije tam, kam patří.

No, to je sice pěkné, ale co kdyby naše kotlina vyhořela? Co kdyby tu zuřila válka, na ulicích by se střílelo a úmrtí civilistů by byla a denním pořádku? Co pak? Zůstali bychom tu? Těžko. Prchali bychom za hory a za doly, prchali bychom do bezpečnějších zemí a za nějakými jistotami. Otevřeli by nám dveře? Pozval by nás někdo ke stolu a nabídl jídlo? Pravděpodobně ano, jsme Češi, srdce Evropy. Ale co kdybychom nebyli Češi? Co kdybychom se narodili v nuzných poměrech nuzné země, kde nás naučili jen starat se o kozy a modlit k Alláhovi? Co pak? Kam bychom šli, když žádné doma není? Musí nás někdo přijmout, prostě musí... A když ne... Zůstaneme ve válčící zemi. O hladu. Se skomírající nadějí na záchranu.

Teď sedíme v pohodlí domova. Jíme a pijeme, čteme zprávy, u kterých mám občas výčitky svědomí, že dýchám. Všechno se děje jakoby za sklem. Když jsem předevčírem jela autobusem, chytila nás namátková prohlídka, zda nevezeme v autobuse někoho, koho bychom neměli. Ale to je asi tak všechno. My jsme tady a oni tam. My jsme v bezpečí, nás se to přeci netýká. A pak nám jednou někdo ve dvě ráno zabuší na pomyslné dveře, my vylezeme s prskáním z postele a v růžových vlněných trepkách se došouráme ke kukátku. Za dveřmi je dav lidí, co takové štěstí nemají. Jsou strhaní a zbídačení, hladoví, jsou mezi nimi děti i starci, jsou nuzní a potřebují někde složit hlavu. Ale... Opravdu chceme otevřít dveře a pustit je k sobě domů? Jsou to cizinci, co když jim dáme pokoj, a oni nám v noci podříznou krk? Co když něco podpálí a zničí celý byt? Co když nás okradou? Co když jim podáme prst a oni ukousnou celou ruku? A tak nakonec jen voláme přes dveře, ať to zkusí o dveře vedle... Znovu.

Ani jedna strana není na vině. Nejsme na vině my, protože konflikty cizích zemí nesouvisí s námi. Nejsou na vině oni, protože obyčejný člověk souvisí s pohnutky vlády asi tolik, co sojové maso s kuřecím. Ale co teď, když se tohle všechno událo? Jak by se mělo postupovat?

Podle mého názoru by se měly budovat uprchlické tábory, a podle mého xenofobního názoru roztroušeně, aby se z uprchlíků nestala jedna masa na jediném místě - i když je to možná paranoidní. Propůjčit jim část půdy a nechat je alespoň částečně hospodařit a vydělávat si na sebe, i když by to ve skutečnosti nemohlo ani zdaleka pokrýt jejich potřeby a devadesát procent všeho by šlo externě od hostícího státu. Jestliže se uvažuje o nastěhování uprchlíků do měst... To naprosto pokrytecky odmítám. Tohle jsou lidé jiné kultury, jiného světa, co za celý svůj život stávili v hliněné boudě. Je hloupost nechávat je ve městě, když si ještě nemohli ani zvyknout na Evroupskou mentalitu, na demokracii a naši lehce naivní víru, že nám nikdo neublíží.

Jak jsem už řekla, neexistuje ideální řešení, protože obě strany do toho byly zavlečeny nedobrovolně, nikdo si nic nezasloužil. Ovšem tak to chodí, podle všeho.

A jaký je váš názor?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Konec chodby. Troje dveře. Které otevřeš?

Láska rodiny
Životní láska
Kariérní úspěch

Komentáře

1 Andréé - Majitelka blogu Andréé - Majitelka blogu | Web | 19. července 2015 v 13:41 | Reagovat

Nahovno blog!

2 Allex Allex | E-mail | Web | 19. července 2015 v 22:17 | Reagovat

Tak nějak s tebou souhlasím.. Já bych je tu víceméně nechala, pokud se budou řídit našimi pravidly a zákony.
Ale myslím si, že se nás to týká. Možná málo, ale týká. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama