Básně

Oko otce času

29. června 2015 v 7:00 | Claire
Uličnickým je pohled oka otce času,
s ním nezúčastněně pročesává svět,
nevyhne se psu ni lidskému vlasu,
račme v pravdu, lidé, pohledět.

Uličnickým, protože jen švidrá,
jako by chtěl ukrást nám pát let,
uličnickým, protože tak hravě,
nalhává, že vrátí nám je zpět.

Hráčským, protože jen sketa,
může s něčím takým hazard hrát,
s úctou je nám rázem veta,
a Čas dál může vlastní Jackpot brát.


Fenomenální pokus o sonet

19. června 2015 v 21:46 | Claire
Půlnoc dávno v okna bije,
tma se lísá ke svíci,
stíny mi tančí na líci,
ve mně náhle múza žije.

Vede ruku i vede pero,
na papíře nechá sebe,
až mne v toho v týle zebe,
jak zbylo z vlastní vůle šero.

Ale možná je to krásné,
že propůjčím své tělo múze,
jejíž slovo je tak jasné.

Jejíž city jsou tak pravé,
lži v ní nikdy nenajdeme,
snad jen lásky - mladé, dravé.

Kaktus

18. června 2015 v 22:53 | Claire
Vždycky jsem byla
spíš malý kaktus
než mech a zelné kapradí
vždycky jsem snesla
něco méně
než vám třeba nevadí

Ale když kaktus
tam roste v lese
trní silné a tělo mdlé
a to mezi mechy
zdá se až trapné
zvláštní, špatné a nevhodné

Však zasaďte kaktus
vprostřed pouště
opodál mech a kapradí
zatímco mech vám
po chvíli pojde
u mne květ trny nahradí

O naději

13. června 2015 v 19:15 | Claire
Křičíme po víře a přitom v tichu,
skomírá náš vlastní hlas,
chválíme věčnost bez ostychu,
náš život tenký co lidský vlas.

Začátek jiskrou v jitřní mlze,
však cíl dřevem ebenu,
v němž se v hlínu uložíme,
a ukryjeme do sněhu.

Co v tom pak vězí? K čemu cesta,
když z každé stopy zbude prach?
K čemu zvolit směr si ze sta,
když v konci čeká stejný vrah.

Když z příběhů a balad zbude,
jen troud a hrstka popela,
co rozmetá se časem všude,
kam lidská ruka dospěla?

A zde vystupuje stará známá,
víra alias naděje,
co dechem svým nám sebe dává,
a sebou ve věčnost přispěje.

Básníkův obraz

29. května 2015 v 18:46 | Claire
Tak jak řekl každý verš, básník písmem cítí,
když papír černí zaneseš, v tvé mysli bují kvítí.

Louka prostá cizí ruky, skrýší nespočetně,
kde zima obden přichází, a léto trvá věčně.

Drozd

26. dubna 2015 v 21:03 | Claire
Na zábradlí přistál drozd, a na pár věčných chvil,
rozezněl se fauny hvozd, po devatera mil.

V okamžiku chvíle pouhá ve věčnost promítla se,
všechny žaly utopeny v tom jediném hlase.

Strasti, splíny, stinné strachy, zahnal pouhý pták,
že je štěstí o snažení, to vše vlčí mák.

A jak na ptačích pírkách hnědých tančil matný lesk,
mně vytratil se ze srdce starý zimní stesk.



Zahrada

25. dubna 2015 v 13:20 | Claire
Tak jako hvězdy, záři dávám,
však málokdo přičte mi na vrub vděk,
po nocích v temnotách ohněm plávám,
mi hyzdí mou pověst neznámost, věk.

Stáří a mystika spolu jsou spjaty,
však mládí je kouzlem bez účinku,
leda jen silou a krásou se předvést,
pak hned zas schovat se pod peřinku.

Uznání? Kdepak, jen ukázky vzorů,
a květ mé písně skrýt do herbáře,
kde poddá se kvítek času a moru,
a nikdy již nespatří slunce tváře.

A staré duby, dmoucí se v světle,
jen v jejich stínu máme se bát,
uznávat, klanět a obdivovat,
však nikdy se jim rovnými stát.

Já nechci být dubem, nechci být vzorem,
snad jen pouhou růží v stínu,
chci místo na té rodné zemi,
a ne jen sen co plane v splínu.


Útěcha vody

2. dubna 2015 v 17:44 | Lady≈Claire
Já znal studánku, malou, čirou,
kam chodily mé múzy pít,
ležela tam vprostřed lesů,
kde hrobů ticho, svatý klid.

A vprostřd lesů, vprostřed mlází,
já své štěstí objevil,
dnes však múzám voda schází,
a není místo, kde bych snil.

A tak hledám další pramen,
u kamenů prastarých,
čím víc písku je v těch tocích,
tím více ledu v očích mých.

I písek není jen v těch tocích,
je v mých kostech, on je mnou,
a led v mém zraku není chladem,
však tou studánkou prastarou.

Halucinace

22. března 2015 v 23:41 | Lady≈Claire
Vprostřed zlata sedím tiše,
a ty mně věrně po boku,
na západě rudý kotouč,
osude, ty proroku.

A kol nás vůně, kol nás závan,
tak známý, šťastný, rostlinný,
padá z nebe klíč od zábran,
být šťastným povinný.

A s tou vůní smích se lyne,
však jen jeden - a ten můj,
"Proč svá ústa neotevřeš?
Jménem lásky oroduj."

A jak tak mluvím, tiše, hluše,
tam v dáli slunce zapadá,
mně tu kane jen smích ze rtů,
a vyprchává nálada.

A tma se sklání, stíny svíjí,
se pod mýma nohama,
jak tu stojím, jak tu ležím,
vysvlečená donaha.

Však oblečení stále s tělem,
a nářek smíchu bere čas,
"Vše je dobré," konejšíš mě,
a umlouváš mě - v hlavě hlas.




Na břehu toho mého moře

17. března 2015 v 18:57 | Lady≈Claire
Na břehu moře vykvetla květina,
byla tak křehká a byla tam jediná,
ze soli, železa, beze vší opory,
kvetla tam, bujela, živlům všem navzdory.

Navzdory solím a navzdory jedům,
které tu moře zaselo do pláží,
a i když v nich rostlina vykvetla,
každý je slovem svým zneváží.

A kvetla tam po dlouhé měsíce,
však každý přeci zná ten řád,
kdy ruce času musí se člověk,
však i křehká rostlina vzdát.

A moře zelené špitlo tiše,
že entropie přijde k nám,
že břehy smete do zeleně,
a každý zbude v konci sám.


* * * *

A tak na pláži osiřelé,
nezbylo nic než kamení,
kde mezi jedem a mlhami,
ta malá (ne)štěstí pramení.




Na březích jediného moře

12. března 2015 v 22:52 | Lady≈Claire
Alkohol mi v krvi hoří, a mysl se propadá do noci,
světlu již ve mně dnes nebude pomoci,
a i když pálím se zaživa, citím ten chlad:
chlad temných řek, a v duši mé - hlad.

* * * *

Kdy v duši hlad a v srdci splín,
kdy na mysl svou sám házím stín,
ty činy lásek dávno mechem zrostlých,
těch lásek srdcí lidí nehonosných.

My sami jsme mech a sami v sobě tlíme,
a přes sebe samé to světlo nevidíme,
a sami sebe halíme do vlhkých pláští,
a kvasí v nás jedy starých záští.

A možná by nekvasily, ty látky bohaprosté,
možná by vsákly se, po třetím létě či po stém,
však tolik let není, pro ty naše chyby,
tolik času nemám, a možná žerou ryby.



Bílá a rudá válka

1. března 2015 v 11:53 | Lady≈Claire
Bez naděje, bez hanby a bez ostychu,
nedbaje již na přepychu,
já kráčím blátivou alejí,
kde vůně macešek, lilií,
uchvátila tu pošmournou stezku,
plnou vítězů, padlých i stesku.

* * * * *

Nikdy nechápal nikdo, důvod těchto válek, však když odložíme meč,
popadnem rumu šálek, kdy porážíme sami sebe, a nad sebou vítězíme,
však nikdy nejsme tolik silní, že sebe udržíme, kdy pláč a slzy tvrdí naše
dávno zašlé skutky, nachází na dnech duší, vždy stejně rostlé smutky.

* * * * *

Zvedám prapor, kde bílá saň se skví.
"Válku sobě! Touze! Přátelství!"
Kdy mír chci chválit a přesto však,
obracím k boji vroucně zrak.

Kdy zbraně chci složit a po svých se dát,
kdy nemohu nic než smrt vlastní přát,
kdy nemám již sil na další vzdor,
kdy chci jen se svalit a bez opor,

v blátě se smočit a jím se stát,
a jiným svým tělem cestu stlát,
a přestat s tou známou komedií,
kdy jed chybně zvítězil nad Julií.

A mé srdce v hrudi jásá,
i když místo krve slzy v něm,
dávám se znovu do pochodu,
sám sebou znovu pokořen.

Můj meč nejdražší ocelí,
a zlatem, kameny stlán,
můj štít ze dřeva vyroben,
proklat tak jako já sám.

A s kříkem vpřed se žene dav,
a všichni proti všem,
tak to chodí v aleji,
tak žádá to naše zem.

A všichni se stejnými prapory,
jen s drobnými obměnami,
a když padnou naši soupeři,
padneme i my sami.

* * * * *

A tak se bijem,
po staletí, pro
nás samé
to pro-
kletí.

Ptáka v křoví mít

8. února 2015 v 22:22 | Lady≈Claire
Tiše, tiše sedí pták vprostřed hvozdoví,
bez skřehotu, bez šramotu, nikdo neloví,
však tiše sedí on, strachem přimrazen,
že bude něčím, někým,
sražen na tu zem.

Pírka chladem načechraná, čeká, nedutá,
kdopak jeho ptačí krev, dneska ochutná?
I vyšel lovec, lovec vyšel, vyšel směle,
a v nose jemný pírek pach,
a s vědomím, lehce nabubřele,
jal se dát tomu ptáku šach.

O matu věru ani slechu, jako ten pták ve křoví,
bez skřehotu, bez šramotu - že ho někdo uloví?
Pták chce žít a lovec žrát - že má ptáky tuze rád,
to odvěký světa řád, co vyškrtává z vlastních řad.

A ten pták, strachem přimrazen, bude v mžiku vyhlazen,
a sražen drápem na tu zem, kde rumělkový jemu lem,
bude i v rakvi sametem, a rakev tvořena zvířetem.

Kardiovaskulární komplikace

7. února 2015 v 17:49 | Lady≈Claire
Jak osten, zrezlý hřeb,
co ukryl se v mé hrudi,
mne do chladné noci,
z horkého sna budí,
tvůj neslyšný dech.


Kniha v člověku hoří od věku

7. února 2015 v 17:26 | Lady≈Claire
V dáli kvete slunce západ,
a na mysl mou padá splín,
v břiše hřejí kvanta nálad,
na čele nápis podivín.

* * * *

Jazyk neznám věru běžný,
a srdce lety zamčené,
jen písmo k němu pravým klíčem,
však s málokým sdílené.

A málokdo kdo ho vůbec přečte,
a málokdo ho touží číst,
a koncem nikdo nerozumí,
a začátkem si není jist.

* * * *

Zbavme svět těch ideálů!
Zbavme sebe předsudků!
Zbavme oči oslepení,
to není cesta k zármutku,

to je cesta ke vědomí,
cesta z stínu do světla,
kde právě slunce pohasíná,
kde rudá růže rozkvetla.

Entropie

5. února 2015 v 23:55 | Lady≈Claire
Hrady z písku, co vlny smetou z tváře,
hvězdy, jejichž pohaslé záře,
strom, co jednou v troudnou kládu shnije,
myš, co zítra uštkne zmije.

Truhlář, co spálí v noc své dílo,
v travách, kde se hroutí sídlo,
a v prachu, co kdysi býval květ,
račme v pravdu, lidé, pohledět.

Díra, v níž kdysi žíval had,
kostry, co dřív bělil hlad,
písmo, co kdysi v knize psané,
dnes v chřánu ohně zimou porouhané.

Dráty, co kdysi vedly hlas,
dnes v víru dění odvál čas,
města, v nichž kdysi vládl ruch,
dnes stránka dějin, stín a duch.

I dnes, co živě, zdravě chodí,
poputuje temnou lodí,
člověk, co mu srdce bije,
nůž mu klíčem, světu entropie.

Živly v člověku

5. února 2015 v 23:12 | Lady≈Claire
Ztrácím smysly a ztrácím sebe sám,
nenajdu se, když se zadumám.
A čím víc myslím, tím víc kvete splín,
padlých lásek, nedostatků, vin.

A drásá nervy mi vlastní duše pláč,
když po večerech hledám, co jsem zač,
na dnech pohárů a chodnících Prahy,
kol horké krve ledové hrady.

Mrazivá království příslibem čistoty,
vlajkou vůle a s erbem nicoty,
svět v něm je krutý a bez přestání,
šeptá se ze snů jendo přání.

A čím víc se šeptá, tím hloubš spím,
a hůř i volání uslyším,
volání zpoza šancí z vody,
volání k útěku do svobody.

A čím hloubš spím tím cítím v těle,
vyhasíná horká krev,
v mysli slyším smrti znělku,
až stává se z ní hlučný zpěv.

A z zpěvu řev a z řevu klid,
nech to jen tak podcenit,
a usni sám si vprostřed jícnu,
horkém, jako uhel sám,
mezi ledy, mezi mrazy,
napospas svým představám.

Nářky duší

5. února 2015 v 22:58 | Lady≈Claire
Alternativita světa, a sice tak neměnná,
stejně jako kámen, věta, noha, hlava dřevěná.

Síla dávno vyprchala, vůle - snad jen přelud sám,
zoufalství a lihoviny, klamný důvod k oslavám.

Hladná břicha, hladné tváře, démonů nocí - života,
vše, co bylo dílem záře, pohltila nicota.

Optimismus? Marná slávo, realisté, věřící!
Kdo má na svůj názor právo? Svět nám není přející.

Sebedestrukce

1. února 2015 v 14:15 | Lady≈Claire
Deprese a marná slova,
hledám smysl bytí znova.
Výmluvy a marná přání,
beznaděj mou popohání.

Epilog

4. ledna 2015 v 18:10 | Lady≈Claire

Vídám já v nocích tváře,
všech lidí, co jsem znal,
vídám já v nocích záře,
z očí, co jsem pochoval.

. . . . .

Zemřel člověk, zemřel muž, zemřel pán,
jeho příběh nám zůstane zachován,
jeho příběh ten bude žít dále s námi,
všechny vzpomínky uschovány,
v těch dobrých zašlých dnách.

Zemřel otec, zemřel děd a zemřel kmán,
jeho příběh nám zůstane zachován,
a tělo zpět živlům všem odkažme,
však předtím si mrtvého považme,
než zbyde jen ve vzpomínkách.

Zemřel manžel, zemřel přítel však zemřel sám,
jeho konec nám zůstane uschován,
a tělo potupně do země složme,
a přitom věřme tupě a zbožně,
že někde je šťasten zdráv.

Zahalit háv,
pyšný jak páv,
navěky sám,
do země dán,
opěvován,
připomínán,

chválen pro svou neporaženost.

Však smrt je porážka, nemoc pohana,
všechny nás vysvleče navěky donaha.


S věnováním

20. října 2014 v 7:00 | Lady≈Claire
Škvára, šum a šramot jen,
je na blogu tvém vystaven.

Špína, šmíra, levný šmejd,
tak to nemá přece bejt.

Čirá hrůza, přej mi vřele,
byť nekopnu tě do prdele.


-Věnováno všem slečnám,
které se na svých stránkách chtějí
jen pochlubit, kolik toho minulou
noc vypily, s kým se vyspaly,
a jakou novou dietu chtějí držet.-

Kéž bys...

14. října 2014 v 19:55 | Lady≈Claire
Kéž bys býval nešel ven,
kéž bys býval doma spal,
stačilo by počkat den,
v penále bys nezůstal.

Kéž bys býval lenochem,
kéž bys býval zmetek,
nemusels mít na hrobě,
věnec zelných štětek.

Kéž bys nebyl hlupákem,
kéž bys býval ksindl,
kéž bys nebyl donášel,
a sám hrál ten švindl.

A teď to máš za sebou,
sbohem, drahý kmete,
kdybys nebyl hlupákem,
jsi s námi na tom světě.

Když mi bylo pět, růžový byl svět

12. května 2014 v 18:34 | Lady≈Claire
Když mi bylo pět,
neznala jsem přání,
neznala jsem svět,
a to, co jim brání.

Dala jsem pak pryč svět,
kde fantazie vládla,
a navlékla se zpět,
do menšího prádla.

A dál dal mi osud,
to málo ze své spíže,
kde mu zbyla posud,
jen malá hrstka rýže.


Smysl smyslu hledá Vislu

12. května 2014 v 9:00 | Lady≈Claire
Pouze a jediná,
kytka má nevinná,
však školou povinná,
je ta má rostlina.

S krásou a parožím,
pro sebe uložím,
navždy tě přetvořím,
očím svým nevěřím.

Jak jelen z pohádky,
nedbaje na hádky,
na pláži s lehátky,
na cestě s belhátky.


Jedna dýková

11. května 2014 v 10:34 | Lady≈Claire
Hlaveň do hlavy,
žádné nápravy,
hloupé opravy,
jedině popravy.

Dám já ji tobě, dám já ji sobě,
i malé robě, buď tiše v hrobě,
sám ji dám nám, strach s těží mám,
kol pole a lán, hloupý byls pán.

A pěju píseň,
žádná to tíseň,
na hlavni plíseň,
s krví to míseň.

Pod zemí, hlinou,
duše nám splynou,
nejednou vinou,
zvěsti se lynou.

A tiše zas znovu,
měsíc je v novu,
a vlk na lovu,
ulovil sovu.

Chcíp.
Též
ty.

Moje droga

3. května 2014 v 22:07 | Lady≈Claire
Od uší k srdci přímá cesta,
sic kolem nikdo nevěří,
na hudbu nedám dopustiti,
to žádné levné pápěří.

Prodat ji, to nedokážeš,
ne v pravém smyslo slova,
a když se do ní zamiluješ,
zamiluješ se znova.

Ticho náhle zdá se kruté,
zvuky světa nepravé,
a kdokoli ti vyřkne slova,
že to pro uši nezdravé.

A nejkrásnější hudbou pro mne,
je jen sólo klavíru,
a na to nikdy nedopustím,
na můj rod i mou víru!

Knihomol a kniha

14. dubna 2014 v 19:12 | Lady≈Claire
Knihomolem být je krásná věc,
kniha je tajemství v obalu,
všechna moudra v sobě chová,
jako matka ptáčata v hnízdě.

Každý, kdo knihu do rukou bere,
myslí vidí ji jinak a nikdo stejně,
a přece může někdo pochopit ji tak,
jak ona sama ani psána nebyla.

Knihomolem být je krásná věc,
nikdy nespatříš stejnou krajinu,
vždy se vytvoří znovu a přeci nikdy jinak,
a její památku si stejně ponecháš.

Každý, kdo knihu do rukou bere,
slibuje jí svou ochranu a pochopení,
a ona se mu svěřuje celá, jak hmotou tak duší,
a kdo nechápe srdce všech knih, sám žádné nemá.

Vzhůru

12. dubna 2014 v 11:54 | Lady≈Claire
Hledám já místo pro sebe,
kde budu moct v pokoji žít,
hledám já cestu do nebe,
kde budu dost klidu mít.


Tak trošku trip

7. dubna 2014 v 21:01 | Lady≈Claire
Hlavu v oblacích měla jsem,
nehledě na bezesné noci,
a i přes bránění přeberné,
unikla jsem reálné moci.

Pilulkou výš mi hlava lezla,
kde vzduch pro člověka není,
myšlenka se k srdci svezla,
konečné je pro mne snění!

* * *

Zvedám ztěžklá víčka, mžourám proti záři,
přikládám si ruku, vzhůru ke své tváři.
A co mé oči přivyknou, zírám vyjeveně,
na malé město v oblacích, na malý zázrak v pěně.

Žádné černo, žádná špína, co ze světa známe,
jen místo klid a smířlivost, jakou nepoznáme.
A nikde lidé, žádná duše, že to nebe není snad?
Kdo pak čísté drží město, kdo pak sklízí v podzim sad?

Ať už nebe nebo hrad, do jakého kocour šel,
je tu dlouho, dlouho samo, člověk ho tu nenašel.
A není škody téhle věci, kdyby se tak nestalo,
město, domy ani chrámy - nic by tu snad nestálo!

* * *

Probírám se na ulici,
cítím sobě kouře v plíci,
kašlu ven ten černý opar,
kdo mne vzbudil, který Lotar?

Lepší snít než v pláči bdít,
chci aspoň klamné štěstí mít!

A s tímhle v hlavě půlku lahve,
hned do sebe obracím,
zpět do zámku nad oblaky,
a sem už se nevracím!

Nedosažitelný

6. dubna 2014 v 7:14 | Lady≈Claire
My samí žijem uvnitř sebe,
kolem hrůzná zima zebe,
ze všech duší chci já tebe,
nereznoucí klíč od nebe.

Na zámky sebe zamykám,
bezdůvodně, nevzlykám,
všechen smutek polykám,
zdar duševním kolikám.

Ale ty jsi ty a nejsi můj,
jen za výlohou stále stůj,
nikam v dáli necestuj,
s žádnou nejdi, zůstaň svůj.


 
 

Reklama