Diary

Takhle jsem se ještě nebála.

26. července 2015 v 10:42 | Claire
Chata s přáteli, co by se mohlo pokazit? Hm, evidentně všechno. Týden byl docela náročný, málo spánku, hodně pití a kofeinu, trochu ponorka mezi lidmi, ale ze začátku v pohodě. Ze začátku. Dne 24. července 2015 zřejmě Vesmír nebyl v dobrém rozmaru, protože všechno šlo totálně do kytek.

Mám za sebou nejšílenější den a noc svého života. Dobře, začalo to o půlnoci šampáněm. Buřina měla narozeniny, takže proč si nějaké ty bublinky nedopřát, že? No, jasně, jenže to by nesměly ihned vypálit Hadreenovi do oka. Takže se chvíli válel po zemi, a my ve změti křiku, totální vnitřní hysterie a opileckého opojení voláme sanitku, která nás odmítá se slovy, že berou jen život ohrožující případy. Bidlo, Amazonka, Zrzka a pochopitelně Hadreen na Žižku nasedají do auta a jedou do nejbližší nemocnice.

Mezitím se na chatě všichni psychicky totálně skládají. Po dvou hodinách se dozvídáme, že Hadreen se veze do nemocnice 70 km daleko, kvůli tamní specializaci. Po další hodině se dozvídáme, že stav je nejlepší, jaký mohl být. Díkybohu, ale nezapomínejme, že den 24. července 2015 není ani zdaleka u svého konce.

Zpět doma, kde již není tolik doma jako dřív

11. července 2015 v 9:44 | Claire
Konečně jsme se vrátili zpět z dovolené. Byla skvělá, moře krásné, opalování dokonalé, Rab (město poblíž) byl krásný, ale doma je doma. Teda, doma bylo doma. Bohužel. Nechala jsem po dobu své nepřítomnosti svůj byt v rukou jisté milé staré dámy - své drahé babičky, která mi nejen opět prohrabala všechny věci a prošmejdila každou píď mých skříní, ale dokonce zvládla zahubit nebo minimálně pochroumat dvě třetiny veškeré flory, co jí u mě doma bylo. Gratuluju. Popínavka, co měla šlahouny o několika metrech je nůžkama opižlaná až na kmen a všechny peníze, co jsem do těch rostlin vrazila jsou nenávratně v zádi. Děkuju, rodino, na dovolenou už nikdy nepojedu. Jako drobný bonus byl můj úklid před odjezdem naprosto k ničemu, protože všechno se přeházelo k obrazu babičky (protože když je tu na pět minut, asi jí nevyhovoval můj systém).

Je to vtipný, vážně vtipný, protože jsem si ještě jako bonus od ní, když jsem za ní byla před spatřením toho výbuchu u mě, vyposlechla výčet toho, co všechno u mě udělala, jak mi strašně pomohla a že mi umřely fialky, protože jsem je asi moc oprašovala a ony nesnesou vodu na listech.

Jasný. Jasný. Fialky, který jsou venkovní kytky, chcíply všechny do jedný, protože se jim na listy dostala voda. O pažitce, krokusu (co jsem si vypěstvala od semínka), levandulích, buxusu, keříku neznámého jména a masožravce, který padly jako oběť její neschopnosti použít vodu na zalévání se už ale nemluvilo. Krása. Takže teď sedím v totálně vychcípaným bytě, kde moje práce za poslední půl roku šla do záchodu společně s penězma do ní vraženýma. A ještě si vyposlechnu přednášku o tom, jak jsem sobecká mrcha, protože nepoděkuju za "pohlídání" bytu. Vážně si přeju ji zastřelit. Hodně, hodně moc. A ano, jsem buddhistka.

Koroze stereotypu

25. června 2015 v 7:00 | Claire
Tak, poslední klasický rok gymplu je za mnou, tentokrát už definitivně, protože klasifikace měla uzávěrku minulý pátek a zítra většina trubek od nás ze třídy poputuje kamsi za vísky hýřit alkoholem a lehkými drogami. Já naopak tento pátek odpálím k chorvatským břehům, takže mě několik následujících hodin bude čekat vydatná článková vystýlka systému, aby se vám tu po mně nestýskalo.

Pokud by se někdo ptal, na dovolenou s rodinou se opravdu moc těším, to nepopiratelně, ale taky se bojím, že to bude tak nějak poslední dovolená s nimi. Přeci jen, kdo ví, co se bude dít příští rok, jestli budu s nimi ještě chtít jet, jestli mi to oni vůbec nabídnou, jestli budu mít čas a peníze. Mám z toho strach, protože... Tak nějak nechci vyrůst. V dospělosti, nebo jak nazvat to retardovaný mezistádium narození a smrti, se schovává strašně moc zodpovědnosti. Moc svědomitosti, moc priorit. Mizí zatracený ztřeštěný YOLO a přichází "Jistě, živote, vážím si tvé přítomnosti a všech možností, které byly dávno zvolony, těším se z té nekonečné rychlostní silnice zvané stereotyp, ale už se nemůžu dočkat, až skončím zaparkovaná ve slepé uličce čekající na smrt."

A právě teď pomalu sjíždím z první odbočky dálnice. Je to jen spíš přeřazení do pruhu, ale i to je po sedmi letech změna. Nechci změnym chci svůj stereotyp! Nechci zodpovědnost, chci svůj byt, chci psát večer mamce SMSku "Jsem ok doma, neměj strach," chci chodit na gympl a nestresovat se, jestli zítra neumřu hlady. Možná se to v osmnácti zdá jako pitomost, protože skutečná dospělost přijde až za opravdu dlouhou dobu, ale samotná vidina jejího prahu mě naplňuje spíš hysterií než pocitem kontroly nad vlastním životem.

Dokonale tuctová holka

24. června 2015 v 17:16 | Claire
Zamykám za sebou hlavní vchodové dveře (dne 23. 6.), když se za mnou objeví soused a já vyděšeně vyjeknu na celej barák (jo, Claire je plašan první třídy, i když sleduje miliony hororů, u kterých ani nehne brvou). S trochou obtíží se škrábu do schodů, ověnšená taškami, vybírám správný klíč a konečně ho zasouvám do klíčové dírky, odemykám a s několika pochvalnými slovy za sebou přirážím dveře. Z nohou skopávám růžové conversky, táhnu tašky do svého ložnico-obýváku a obdivně si je prohlížím.
Vytahuji z nich účtenky.

Opět jsem nezklamala.
Útrata za oblečení: 198 Kč
Útrata za knihy: 748 Kč

Kongratulieren, Claire, znovu budeš žrát suchej chleba, protože tvoje zatracený knihomolství lobuje na rozpočtu na jídlo. Část těchto peněz padla za autobiografii Connora Franty, slavného youtubera (na tu jsem se hrdinně vrhla v angličtině, abych měla u moře co louskat), druhá za Odpusťtě mi, váš Leonard, které jsem zkrátka nemohla odolat, protože jsem si zamilovala tyhle green-typy knih a už se té lásky nejspíš nezbavím. Ne že by mě to mrzelo.

Vykládám karty

16. června 2015 v 22:56 | Claire
Konec školního roku. Zase (což patří jak stejnému tématu, tak tomu, že je tu zase - kupodivu - konec školního roku). Poslední konec školního roku. No, řeknu vám jedno. Jsem za to zatraceně ráda.

Psychická stabilita se vrátila do starých kolejí, takže vám teď můžu prozradit, aniž by z toho vylezlo ukňourané a sebelítostivé cosi, jak tomu povětšinou bývá, oč šlo. Respektive jak moc špatné to bylo, protože předtím jsem se o tom tak nějak bála psát. Víte, jak jsem tu už několikrát zmínila, že když zanesu své myšlenky do psané podoby, uvidím v nich smysl a východisko? No, kdybych to bývala udělala... Tak se mohlo stát něco špatnýho, a možná by ta současná tragédie blogerky, která zaplavila tento server, byla o mně.

Byla jsem čerstvě v novém bytě. Jo, byl to velkej krok, protože já jsem samotář - opravdu, nenávidím, když někoho potkám při vstávání. Nenávidím, když přijdu domů po dlouhém dni, a někdo na mě mluví. Nemám ráda, když mi někdo sahá na věci a prostě už vám to asi došlo. Samotář. Tečka. Teda samotářka. No jo, ale je rozdíl nepotkat nikoho ráno a večer a nepotkat nikoho celý den. Nikdy. Byl to vcelku nátlak, i když jsem si to nechtěla připustit. A to, že jsem viděla lidi ve škole a o víkendech opravdu moc nepomáhalo. Každý zkrátka potřebuje svou rodinu.

Jen ždibíček šílenství

13. června 2015 v 10:15 | Claire
Konec školního roku není ani tak požehnáním, jako spíš morovou ranou. Ve škole chybí tolik lidí, všichni maturanti zmizeli, někteří odjeli na školní výlety, někteří se zkrátka vypařili z povrchu zemského. A jiných je tam prostě moc, i když je téměř nevídám. Je to zvláštní. Vždycky jsem věděla, že tohle všechno je strašně pomíjivé a trvalé zhruba stejnou měrou jako hrady z písku v písku (ano, Claire sleduje HIMYM), ale když je to skutečně tady, je to děsivé. Ještě rok zpátky, když jsem se spolu s dalšími lidmi kolébavým krokem sunula po chodníku vedlejší ulice Prahy z jedné hospody ke druhé, připadalo mi to svým způsobem věčné. Měsím svítil nad hlavou a snažil se svou bledou krásou konfrontovat agresivní paprsky pouličních lamp. My jsme křičeli a smáli se, nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo někdy změnit. Těšili jsme se, že brzy bude Silvestra 2014 a my ho poprvé oslavíme dohromady.

A teď jsme kde? Silvestr 2015 je za námi, dalece za námi, protože je opět polovina června. Ti, kteří mě svým způsobem nechali zakořenit v půdě socializace mizí. Tedy ještě ne úplně, například dnes je všechny uvidím, ale zmizí. Vypaří se. A co je na tom nejhorší, za pět let nebudu vědět jméno jediného z lidí, kteří pro mě ve své době znamenali svět.

Nejsem to já

6. června 2015 v 23:25 | Claire
Podle statistik a amerických vědců se prý lidské tělo každých sedm let kompletně obnoví, každá buňka je nahrazena novou, jinou a cizí (pochopitelně s výjimkou vajíček a nervových buněk). Každých sedm let. Já mám pocit, že se měním každý týden. Měním se uvnitř, měním se zvenčí. Něco se mi usadilo v očích, něco, co se ve mně zabydlelo už hodně dávno, jen poslední dobou si to nachází cestu ven. pomalu se plíží, potápí mě to a já se začínám ztrácet. Není to ale špatný pocit, protože svým způsobem mi to přijde očisťující. Má drobná reinkarnace. Jedna z mnoha.

Poslední měsíce byly náročné. Vě škole to se mnou šlo zatraceně z kopce. Psychicky jsem dřela o dno Mariánského příkopu. Denně jsem brečela, kříčela a trávila hodiny na svém balkóně civěním do západu slunce, hlazením lístečků levandulí a ujišťováním sama sebe, že jsem svůj život zahodila v osmnácti, že jsem zklamala svou mámu naprosto ve všem, v čem dcera mámu zklamat může, a že kdybych mohla svůj život někomu předat a prodloužit tím jeho věk, udělala bych to milionkrát. Stokrát jsem se dívala dolů přes zábradlí, cítila na svých prstech vůni té aromatické fialové květiny a nutila se do vyjmenovávání důvodů, proč si zachovávat příčetnost a neházet všechno za hlavu.

Zaprvé. Zanechala bych svojí mamce šrám, se kterým by se jako každá matka nemohla někdy vyrovnat a nedejbože by si to mohla dávat nějakým způsobem i za vinu, protože každý má skrytý talent sebeobviňování. Zadruhé. Nejsem psychopat, tohle dělají jen psychopati. Zatřetí. Nenechám něco tak slaboduchého nade mnou zvítězit.

O rostlinách a světě

27. května 2015 v 22:45 | Claire
Už jste někdy nalili nekřesťanské množství hnojiva k pokojovým rostlinám? Mně se to povedlo zhruba dva měsíce zpátky. Namísto čtení návodu jsem rovnou následovala rad a pokynů zahradnice, která mi daný přípravek prodala. Ke každé květině jsem podle jejích slov nalila kalíšek roztoku, zalila trochou vody a nabyla dobrého pocitu, že se starám o své lehce domestikované kvítí. Pak jsem okem svým modravým váhavě zabloudila na etiketu lahve. Ano, o jednom kalíšku se tu sice psalo, ale ten se měl smísit se třemi litry vody a teprve pak se po malých dávkách přidávat k běžným zálivkám. No, na to bylo trochu pozdě. Nevědomky jsem nad svými fotosyntetizujícími svěřenci vyřkla ortel, o jehož náplni jsem měla zhruba stejné povědomí jako o stereometrii - prach a broky, žádné.

Každopádně nezbylo než čekat. Účinek byl zhruba trojí. Některé z mých stálezelených květin se rozhodly s mým nemíněným chemickým zásahem, který namísto mírnému povzbuzení byl blíže radioaktivním oparům v blízkosti Černobylu, vypořádat zkrtáka svou smrtí. Za tichého výkřiku NOPE nechaly své lístky seschnout a vystlat jimi smrkovou podlahu, snad jako pomstu za popálené kořeny. Jiné se přestaly zdráhat a naplno využily nově nabízený potenciál. Popínavky objaly svými stonky chtivě lampu, gauč, knihovnu, plazí se neslyšně po podlaze a pokaždé, když zalehám do jim blízké postele, děsí mne představy, jak se mi obtáčí kolem krku a bez šance vzdorovat je nechávám zdobit mě jejich voskovými listy a drobnými bílými kvítky. Třetí skupina květin šla stejnou cestou, jako ta druhá, jejich konec však nebyl o nic méně brutální než u první.

Naivní, ale moje

22. května 2015 v 18:02 | Claire
Hodně tu bylo řečeno o mých citových vzplanutích, výkyvech a vztazích obecně (teď nemám na mysli jen vztahy jako "vztahy", ale jako vztahy obecně - potlesk pro mé vyjadřovací schopnosti). Nepřijdu si proto nijak citově chladná ani neopětující, nedosažitelná, nedostupná, zablokovaná. Párkrát (tak asi stokrát) mě potkalo vjádru nemilé označení, k němuž nápověda zní následovně: dívka přirovnaná k nepříliš vábnému výrazu pro orgán ženského pohlaví, který si nelibuje v náhodném sdílením svého těla s náhodnými kolemjdoucími. Pokud nevíte, odpověď je podle očekávání dost vulgární: Frigidní píča.

Mě to neuráží, nemůže mě to nijak urážet, protože to vyšlo a vychází z úst lidí, jejichž názory mě nejen nezajímají, ale ten můj na ně není o nic moc lepší ani slušnější - snad bych si jen dovolila říct, že o něco objektivnější. Co si z toho ale má člověk (existence na bázi uhlíku, kterou pravděpodobně jsem) odnést? Že se obecně vidí zdrženlivost jako negativní vlastnost? Můžu se tedy tázat proč? Vždyť je to směšné. Oukej, přiznávám, možná je to trochu zvláštní, že fakt po nikom šíleně neprahnu a tak nějak nemám potřebu se na někoho euforicky vrhat, narozdíl od lidí kolem mě, ale... No, tak asi se stane.

Ale ono to není o tom, že bych nechtěla. Spíš to jen vidím očima Disneyové princezdny (psychická deformace? kdoví, dost možná), kdy ze zářících kukadel zírá společně se mnou i klasická dívčí naivita. Jak se nakláním z okna své věže a vyhlížím bílého oře s princem v sedle. Hledám ideál, který je jednak sám o sobě slovo abstraktní a v praxi tomu není o mnoho jinak.

Je to vcelku na nic, to tak vnímat. Já to tak vlastně ani nechci, ale podvědomí je zatraceně silná věc a jen tak se ho nezbavíte. Znovu, bohužel, celkem dost věcí by to usnadnilo, nemluvě o tom, že dnes je něco jako platonická láska paradoxně téměř tabu, když vezmeme v potaz, kolik holek se v podstatě snaží vyrovnat klučičím ideálům.

Slzavé údolí pražské

12. května 2015 v 22:07 | Claire
Konec. Nemám už na to a nechci dělat nic, než jen utéct. Myšlenka sebevraždy je stále absurdnější a bližší zároveň. Naprostá tíživá paranoia ohledně lidí kolem mně, nechci už nikoho znát ani potkávat, chci se jen vpít do stránek svých knih a neopouštět svůj byt, maximálně při návštěvě své rodiny. Strach z vlastní malomyslnosti, sebedestrukčních sklonů a talentu upnout se na každého, koho potkám, nejen že je reálný, ale reálně opodstatněný.

Víte, začala jsem se s lidmi bavit nějaké dva roky zpátky... Ve finále konstatuji, nepřineslo mi to nic dobrého. Kdybych ten čas strávila s rodinou, je hodnotnější, kdybych ho strávila nad knihami, je hodnostnější, kdybych ho strávila psaním, alespoň z něj něco vzešlo. Je při zpětném pohledu tak směšné, kolik jsem toužila po sociálním životě, dnes bych ho ze sebe s radostí sloupla jako strup a hodila do koše (pochopitelně jsou výjimky, ale drtivá většina zůstává drtivou většinou). Cpu si do uší slichátka, pouštím Coldplay a nechávám se unášet vlastní tolik kýženou a tak hýčkanou uměleckou depresí, kdy nechávám promlouvat všemu negativnímu a všemu až Neumannovskému, co ve mně čpí.

Jediné, na co teď mám chuť, je smazat tuhle stránku. Založit novou, protože i když o tomhle koutě ví všeho všudy dva lidi, co mě skutečně znají, i tak je to moc. Nechci být tajemná, ale nechci být litovaná. Víte, to je na bolesti nejhorší. Je jen vaše, nikdo ji nemůže sdílet, může vám jen pofoukat zranění a chvíli trpět vaše nářky, ale to je tak všechno. A po čase to zkrátka každého omrzí. Tak přestanete fňukat, jen si dál tiše lížete rány, zatímco svět kolem vás běží. A já už nemám dech všechny kolem sebe dobíhat. Chci vykrvácet k smrti a zůstat opuštěná, protože jediné místo, kde na mě nebude pohlíženo jako na ubožáda bude místo bez diváků.

A i když není důvod pro smutek, stále se nějak nedokážu smát.

Co si přeješ, holčičko? Lobotomii.

27. dubna 2015 v 18:55 | Claire
Čím dál tím více se zabývám myšlenkou štěstí. Co to je? Jak je možné, že i když se snažím chovat podle nejlepšího svědomí i vědomí, tak nejsem šťastná? Příliš náročná? To těžko, já jsem první blb, který vždy všem odpustí, co se raduje a co se snaží ke všem být milý, pokud jde o vážné věci. Snažím se nelhat, snažím se být buddhista (buddhistům nikdo sarkasmus nezakazuje, na to nezapomínejme). Snažím se ke světu zkrátka chovat tak, aby se to v dobrém obrátilo i ke mně. Ano, je to možná vyjádřeno trochu sobecky, ale takto v podstatě funguje karma, což si vykládám jako chápání principu (ale to je jedno).
Každopádně: štěstí. Věřím v karmu, dobré chování. Bohužel ale nejsem tou naivní holkou, kterou jsem byla pět let zpátky. Svět není přátelský, vlídný. Svět nenavrací. Svět je otevřený, to ano, ale žádná otevřená náruč. Je to jako otevřený Roh hojnosti v Hunger Games, kam každý přiběhne, sejme protivníka palcátem k zemi, urve si něco málo pro sebe a běží se schovat zpět do pralesa. Hm. Zajímavé, jak dlouho trvalo, než jsem si tuto myšlenku propojila se současnou dobou. Všichni běhají a berou, jen já postávám opodál a sleduji, vypočítávám a čekám, znovu sleduji, až se konečně rozhoduji, pomalým tempem vykročím. Já a moje květinová síla je asi tak účinná, jako šíp proti atomovce. Taky podle toho dopadám, na cucky a rozmazaná po zemi. Pomalu se stmeluji dohromady, povětšinou silou zázraku než vlastní vůle. Optimismus ten tam, zůstává jen nyní už schovávaná zdvořilost a úmysl konat dobro. Podotýkám: úmysl, konání dobra k lidem kolem sebe samo o sobě padá ve stejném okamžiku, kdy se po sté rozmazávám a po sté stmeluji. Jo a sem tam po mně někdo uklouzne a zanadává, když se zrovna válím tam někde na trávníku.

A pokaždé, když se tam zrovna někde vesele rozplizávám, vzpomenu si přece na ty zlaté zásady vší té mé víry ve svět. Mstít se je lidské, odpouštět božské. Takže tomu dávám ještě tak pár let, a buď dosáhnu nirvany nebo mrtvičky.

Něco ve mně mě chce mrtvou

22. dubna 2015 v 22:49 | Claire
Chci, aby byl vysoký. Chci, aby byl vtipný. Chci, aby byl stylový. Chytrý. Hodný. Upřímný. Milující. Věrný. Roztomilý. Dospělý. Romantický. Perfektní. Taktní. Sdílný. Mužný. Silný. Nechci toho moc, chci, aby byl zkrátka dokonalý.
Jestli jste někdy měli podobná kritéria, pak trpíte stejnou mentální retardací, jako má maličkost.
No ovšem. A to si opakujete, stále a stále dokola. Jdete na nějaká ta rande, ale žádný vám není dost dobrý. Jste ze začátku milí, ale poté zkrátka na všechno kašlete a jdete si po svém, protože nechcete někoho vnadit zbytečně a nechcete být mrcha. Nebo si to alespoň všechno namlouváte. Jak se sune čas, vám dochází, že to možná není jen vaší rozmarností... Nebo ano? Protože pokaždé, když se někdo moc přiblíží a vám se třeba i zdá dokonalý, na poslední chvíli ucuknete. A začínáte se ptát sami sebe proč? Proč to děláte? Vždyť to vlastně sami chcete, tak proč se pořád bráníte?
No, jasně. Odpověď leží na tom samém místě, kde vyvstává otázka. Protože zatímco řešíte "lásku" (nebo jak se té věci nadává) s člověkem prvním, ta mrcha vám to blokuje, protože se válí u nohou někomu jinému, aniž by vás třeba upozornila.
Ale... Přiznejme si, povětšinou není moc nutné si něco nalhávat. Povětšinou to sami víme, jen si to nechceme připustit, protože pravda je ošklivá jak noc, stejně tak temná a nevlídná. Na druhou stranu, jen v noci je možné spatřit hvězdy.

Wor(l)d challenge

18. dubna 2015 v 10:54 | Claire
Nechci být jako každá ovce, která si na blogu jede svou pitomou challenge. To jsem vyslovila půl roku zpátky, a dneska tady vyhlašuji svou vlastní. Ještě než prozradím, čeho se to velké kouzlo vůbec bude týkat, napovím, že mě hodně trápila má slovní zásoba. Nebudu si tu hrát na skromnou, protože vím, že není bídná, je celkem obstojná. Ale obstojná není dobrá ani perfektní. Čtu poměrně dost knih, i když poslední dobou má knihomolská pověst je ve značné degresi. Škola, práce, spánek, věci. Bohužel. A co uděláte, když si chcete zlepšit znalost slov a stále naobětovat vlastní spánek vyšší bibliofilní činnosti? No jasně, vyhlásíte si challenge!
O co jde? Vyhlásila jsem si challenge, kde cílem nebude číst víc (jak ván nejspíše již došlo), ale pročítat slovník cizích slov... Eh, jo, přesně tak, ať už to zní sebevíc pošahaně (žádná změna na mé straně). Jenže je tu ještě jeden problém. Mám paměť zlaté rybky, takže jak to zařídit? Natlouct si do hlavy nová slova násilím se mi úplně nechce. Ale udělám to, protože nechci být za blba. Dokonce mám ambice na opak.
Takže sedím nad slovníkem, vybírám si naprosto náhodně čtyři slova a zapisuji si je na záložku ve své knize (každou záložku si "vyrábím", čmárám na ni, píšu své myšlenky a básničky, citáty, abych nezapomněla, takže na ni přibyde i tohle). Čtyři nová slova pro jeden den. Výborně. Naposledy si je přečítám nahlas, abych si vštípila, jak zní.

Ad hoc. "Jen pro tento případ."
Miasma. Znečištění vzduchu.
Cyklofrenie. Výkyvy mezi euforií a melancholií.
Anartrie. Nesrozumitelná výslovnost.

Krása. Za chvíli z mně bude hotovej intelektuálka nebo co. Ne, skutečně, tohle potřebuji jako sůl. Abych se přiznala, v tomhle směru mám trochu vzor v Johnovi Greenovi. Jestliže jste od něj četli alespoň jednu knihu (pokud ne, tak mazejte do knihovny/knihkupectví pro Papírová města!), víte, že to nejsou jen romány, jsou to skutečná díla, protože mají neco do sebe, mají nějakou myšlenku, jsou metaforou a i když jsou - nutno přiznat - všechna Greenova díla trochu na jedno brdo, pokaždé se liší poselstvím. Papírová města - o nikom nic nevíme, neznáme lidi, jací jsou, ať už chceme nebo ne, každý nosí svou masku, na kterou sami dobře nevidíme přes tu vlastní. Hvězdy nám nepřály - Je hlavní mít vůbec jaro, / a v tom jaře vůbec kvést, jak krásně řekl Machar. Hledání Aljašky - nemůžeme změnit něčí nitro, nemůžeme smýt něčí sebeobvinění.
Kéž by se mi jednoho dne povedlo něco podobného, ale vzhledem k tomu, že věřím ve zlo epigonství, byť jen toho metaforického, platí zde uniqum. Ad hoc.


Čtyři plky a jeden frk

16. dubna 2015 v 22:36 | Claire
Ale má to i svoje výhody. Člověk nemusí pít, nemusí utrácet za drogy. Paronoia a téměř surrealistické myšlenky se dostavují samy. Je to fajn. Mít depresi je celkem fajn. Sice jsou tu ty menší světlé okamžiky, které se stávají čím dál tím vzácnějšími, ale i v nich je určité kouzlo. Jako když hodiny bloudíte po lese, hledáte houby, a pak přímo uprostřed mlází naleznete dokonalou bedlu beze vší poskvrny, odnesete si ji domů a uděláte si z jejího klobouku pořádný smažený řízek (který jsem s i bez metafory nejedla celou věčnost. Nebo taky místo bedly najdete nějakou tu lysohlávku a než bys řekl LSD ji do sebe nacpete, protože vás to pochodování po jehličí jak nějakej zatracenej Křemílek s Vochomůrkou už se*e. Je to zvláštní, vyžívat se ve špatné náladě. Na druhou stranu, kdybych stále smutnila tak, jak to v hloubi mé prostopášné duše cítím, už by nade mnou dávno bujela zeleň. Stojí někdo o mé city? Stojí někdo o to, jak to vypadá za duhovkami mých očí, za těmi panenkami, které místo tance na parketu sedí v koutě a roní slzy pro potrhané šaty? Lepší než kdyby ty holky stály u tyče. Ale ani tak žádná sláva. Kdybych měla své pocity smést na jednu lopatku, se kterou hned někdo dojde k nejbližšímu koši, bylo by to zhruba ve slovech: ztracená, marnost, zmatená, zázrakočekávající. Jsem dokonce natolik na dně, že si dělám test osobnosti čistě z nudy. Vychází mi INFP (zastoupení v populaci 3%, připadám si vzácná a výjimečná). Počítač mi dokonce i radí, že by pro mě byla vhodná práce básníka a spisovatele. Haha.

Narcismus a jeho příznaky

15. dubna 2015 v 17:22 | Claire
K vaším službám. Už o mně nejspíš leccos víte. Vylévám si sem srdíčko už třetím rokem a dalo by se říct, že jen díky téhle stránce a díky vám jsem ještě poměrně příčetná. Naprosto upřímně (a to tu nevyjadřuji poprvé) miluji blog. Jak už možná víte, snažím se být buddhistka (ne, moc mi to nejde, ale chtěla bych jí být) a věřím na teorii kouřových zrcadel. Věřím, že člověk nemůže spatřit sám sebe, aniž by se podíval skrze oči někoho jiného a věřím. Také ale naopak věřím, že člověk dokáže sem tam nakouknnout za oponu vlastního vědomí, když vypne racionální myšlení a poddá se tvůrčí činnosti. Ostatně to tady vidíte. Tady to je, tady to všechno černé na bílém. Dnešek ale nebude stejným případem. Dnes nebudu pomocí povídky dělat sama sobě psychologický rozbor, dnes nechám oponu zataženou a nechám pár ze svých loutek vyjít na ten malý kousek jeviště, který zůstal divákům neskryt.
Takže, tak mimochodem, ta osoba naprovo jsem já. Trochu mě ta fotka mrzí, protože i když Buřina zachytila správný moment, já jsem jakožto "poloprofesionální fotografka s certifikátem" vybrala naprosto pitomé prostředí, kdy se ve výhledu motají lidi, a vůbec, co taky čekat, je to uprostřed Pražského parku Stromovka. Uprostřed míním uprostřed, tam, kde máte štěstí že vás nesřve nějaká cizí matka krok před menopauzou, že jste jí šlápli na dítě, případně že vaše dítě vám šláplo na jezevčíka a že si sakra máte na toho psa dávat pozor, když za ním ten její fakan běží. Ale to jsem trochu odběhla, takže... Hádám, pojďme na to.

Brilantní metafora

12. dubna 2015 v 21:47 | Claire
Je to zvláštní pocit. Výkyvy nálad jsou čím dál tím prudší a čím dál tím více smyslupozbývajících. Stále více si připadám jako jizva, která se odmítá zahojit. Zkrátka celou tu dobu kroužíte kolem své kůže nožem, až se vám po stém kruhu smekne ruka a vy se pořežete. Zíráte, jak se valí krev ven, ale nezastavujete ji, protože víte, že to zranění není smrtelné. Krve sice ubývá, ale bolesti nikoli. Rána zarůstá, svědí a nutí vás ji škrábat a provokovat kůži, aby se nikdy nespravila. A když skutečně zaroste, docela úplně, stále pod ní vidíte své rozkládající se červené krvinky a přetvářející se odstíny hemoglobinu. Zíráte na ni, neschopni slova.
Konečně chápu tuhle metaforu. Jizvy na duši. Jak je možné, že člověka právě nejvíc souží něco nehmatatelného? Co to vlastně je? Chemické děje v mém mozku? Synapse neuronů? K čemu? K čemu bych sama sebe týrala?
Cestou ven je odpojení mozku. Alkohol. Drogy. Nic z toho nijak zázračně nepomáhá, věřte. Vše je jen několikaminutovou odpočinkovou lavičkou na vaší cestě odnikud nikam. Spousta lidí si chválí cigarety, že jim pomáhají od stresu. Nemluvě o tom, že je to návykový hnus, kterému bych v životě nedovolila si mě zotročit, nepomáhá. Někdo si sahá na život a na zdraví. Na to jsem stále moc příčetná, počkejme si pár let.
Ale všechno bych to udělala a skombinovala, abych si ulevila. Všechno bych to smíchala a nabodala do těla, jen aby to alespoň na chvíli ustoupilo, to dotěrné vědomí a ta bolest. Ale kdepak. Je to jen jizva pod vlastní kůží. Civím na ni, jako na něco nového a cizího, jako na něco, co vidím poprvé v životě. Ve skutečnosti je to jen stále ten samý šrám pouze s novým umístěním a intenzitou, u kterého si vybavím i ty další bolístky.
Odpuštění. To slovo mám na mysli často, nepřetržitě. Nevěděla jsem, že je něco podobného tak těžké. Vždycky o tom jen slýcháte, ale když přijde na samotnou konfrontaci s realitou, jste bezradní. Já ale nejsem v situaci, kdy se s odpuštěním setkavám poprvé. Skřížilo mi cestu už tolikrát, já vždy pokorně udělala krok vzad a s omluvou ho nechala projít první. Co se ale stane, když ho potkám po sté? Mám znovu pokorně ustoupit, i když vím, že se ani neohlédne ani nepoděkuje? Když vím, že na něj stejně narazím ještě stokrát a stejně bych měla stokrát stejně moudře ustoupit? Co vůbec chci získat tím, že si prorazím svou cestu? Budu si sebe vážit víc? Půjdu po cestě jako první? Čeho tím dosáhnu?
Možná bych ho nasrala. A to by mi momentálně jako satisfakce celkem stačilo.

Little reasons to smile

5. dubna 2015 v 15:53 | Claire
I když něco podobného už celkem zapadá v záplavě všech možných přeholčičelých a dokonale zbytečných článků, na které tu může kdokoliv kdykoliv narazit (a je jich tu požehnaně a nemálo), přikládám vám zde můj malý záchvat euforie. Nevím, co se stalo, ale po dlouhé době vnitřní jistoty blízkého rozpadu mého psychického zdraví, i do mé hlavy a do mých myšlenek zasvitlo nějaké to slunce (náhlý flashback / definitivně jsem se pomátla / příjemná dávka naivity / že by to jaro?). Každopádně - pokud jste si povšimli nadpisu, pravděpodobně vám došlo, o co se jedná. A já zde přispěji malou sbírkou "mých" důvodů, proč si na obličeji tohle malé kouzlo dopřávat.


Není nic dokonalejšího než déšť. Smývá z tváře Prahy ten nepříjemný dusivý nádech a naplňuje ji pocitem, že stále ještě máte šanci volně dýchat, i když vám na celém těle leží tuny a tuny betonu. Jeho zvuk mi dodává jistotu,

Melodramaticky

28. března 2015 v 13:42 | Lady≈Claire
Stojím na okraji parketu. Kolíbám se na podpatcích. Zaslepenýma očima hledím závistivě do davu lidí. Nenávistně. Nevím proč. Znovu si přikláním sklenici k ústům. Je to tu zase, znovu. Proč? Slibovala jsem si, že už to nebudu dělat. Na to si dopřeju několik dalších loků. Nepomáhá to, spíš naopak, ale ani to mi nezabraňuje pokračovat. Ano, opět jsem si splnila sen a zopakovala jsem pravidelné výjevy z pátku večerního. Nemám nejmenší náladu do ničeho. Vytahuji mobil, abych si nemusela otevřeně přiznávat, že jsem tu sama. První věc, co mou opilou a pesimisticky rozmařelou mysl napadá je vyhledávat duševní choroby. Bezva. Teď jsem skutečné emo. Bravo. Po pár minutách si už čtu o dystýmii. Lehčí, zato dlouhodobější varianta deprese. Super. Splývá se samotnou osobností člověka. Ještě lepší. Medikace nezabírá. Skvělý.
Uklízím mobil zpět do psaníčka. Nechci si číst na plese uprostřed lidí o nemocech (ne snad proto, že by mi to připadalo neslušné nebo že bych měla špatný pocit ze své asociální povahy, spíš se mi jen k smrti nechtělo komukoliv cokoliv vysvětlovat). Není nic nového, že otázky typu: "Proč jsi smutná?" a "Jsi v pohodě?" se ztrácí v propasti té deprese samotné. Na jednu stranu chci vytáhnout ven. Na stranu druhou chci od sebe všechny odříznout a být sama. K tomu také má podnapilá osobnost samovolně dochází. Chci být sama. Otáčím se na podpatku a vrážím kabelku mé kamarádky do rukou té druhé.
Přestaň se chovat tak melodramaticky, peskuje mě ta chytřejší část mé osobnosti, načež dorážím zbytek pulitru. A už je ticho. Kamarádka bere do rukou tašku a obdařuje mě tázavým pohledem. Něco zamumlám. Moc to nedává smysl, ale potřebuju pryč, jinak se v tom budu topit mnohem víc a budu si muset vymýšlet alespoň částečně racionální důvody, proč jsem blázen. Odcházím. Melodramaticky, jak by si moje rozumné já rozhodně přálo. Vrážím do Něj a na podpatcích, kterým přibylo znovu snad deset čísel se deru k šatnám. Uhněte mi, idioti. Psychopat prochází. Popadám kabát a házím si ho přes ramena. Spěšně mizím. Těsně před východem stojí další imbecil, kterého nechci ani míjet, natož potkávat. Civí na mě lítostivým pohledem, ze kterého chápu své milované "Jsi v pořádku?". Vrtím hlavou - melodramaticky - a opouštím prostory Lucerny. Na zrcadlech, která lemují chodbu, mě míjí ustrašená malá holka, která si kompenzuje v sobě hluboko zažrané problémy náhlým výbuchem emocí při polevení smyslů. Je směšná.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
A co je na tom tak těžkého?
Je celkem těžké přiznat si,
že by mě někdo mohl mít rád,
když já sama sebou opovrhuji.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Jsem mráz, jsem vítr, jsem tmou

24. března 2015 v 20:50 | Lady≈Claire
Mám hlavu plnou nití. Různě barevných a různě tlustých, tenkých, všechny jsou do sebe nenávratně zašmodrchané. Sem tam, když se snažím některé z nich vysvobodit, zbruslí mi pod nehet ostrá jehla, která se v tom neupraveném klubku schovala a unikla mému pohledu. Nebaví mě šmodrchání. Místy se zdá, že je všechno vlastně upletené do velkého dokonalého vzoru, který by člověk ani rozmotávat neměl, měl by jen ustoupit a pokochat se tou perfektní spletitostí, kterou z bližšího pohledu nemůže vidět. Takhle to zní krásně, buddhisticky. A já bych tomu ráda věřila a chci tomu věřit. A veřím tomu. Jen místy nemám sílu zahánět ty ostatní hlasy, které na mě křičí a popírají všechno, co by bylo jen trochu optimistické. Některé se splétají do houpacích sítí, do kterých si můžu na okamžik lehnout a dopřát si pohodlí, odpočinek. Cítit spokojenost a připadat si šťastná. Vše na svém místě, všechno drží po hromadě. Jiné se mi omotávají kolem rukou, lýtek, nohou, krku. Utahují se. Některé se zpřetrhají. Některé tvoří mé šaty. Některé vyrůstají z mé kůže. Z mého obličeje, z mé hlavy, z mých očí. Jsem blázen.
Chci obejmout, chci políbit, chci zemřít, chci utéct, chci psát, chci kreslit, chci spát, chci hrát. Chci utéct a být nalezena. Chci být nalezena skutečně. Čínské přísloví říká, že lidé mají tři tváře. První ukazujeme světu a společnosti. Druhou blízkým přátelům. Třetí nikdo nikdy nespatří. A proto mám strach. Svou třetí tvář obtiskávám do tohoto textu, do všeho, co projde mýma rukama. Mám strach, kolik mě je v těchto slovech, i když to jsou jen hloupé tlachy, které se dají najít u kohokoliv. Ale já jsem kdokoliv. Jsem kouř a jsem dým, jsem mlha v opuštěné skotské krajině, jsem horký vzduch nad kansaskými dálnicemi, jsem severní vítr nad hřebeny hor Norska. Jsem živel a nejsem nic. Kdo kdy stál o chladný poryv větru a o nesnesitelné horko, o mlhu a o kouř nad komínem?

Jaké je to být jednorožcem

19. března 2015 v 20:43 | Lady≈Claire
Protože tu už dlouhou dobu nebvyla žádná egocentrická výlevka, je na čase to trochu napravit. Proto bych vám ráda představila, jaké to je být mnou, což je vcelku vtipné, protože sem čas od času zavítají i lidé, kteří mě znají (Chválotlapko, Buřino), takže se stoprocentně na podobné téma nevyhnu kecům i v realitě (PS: nedělejte to). Takže, zde to je. Několik stručných bodů, jak moc praštěné to je, být druhem jednorožce, jako jsem já.
Výskyt. Hledejte mě v kavárnách a poblíž teplých a slunných míst, popřípadě u zdroje kávy a jídla, alkoholu popřípadě lehčích drog. Po dobu zimy trávím veškerý možný čas v relativním volném prostranství parku, protože není nic krásnějšího než prázdné a opuštěné bílé pláně, kde je společníkem jen hučící vítr. V létě se ovšem měním na vodního tvora a nehnu se dál jak na půl metr od libovolné vodní plochy.
Potrava. Jak již bylo zmíněno, v životě existence, jakou jsem já, hrají důležitou roli dvě věci. A to sice ovoce (ano, čtete správně, ovoce) a káva. Není nic lepšího a důležitějšího, než vychlazené ovoce a pekelně horké kafe, které pohání vaše smyslů zbavené torzo ve chvíli, kdy ještě máte práci. Těsně za těmito leadry se drží voda společně s alkoholem, které naopak příjemně otupuje vaši strhanou mysl, když už nemáte na to všechno nervy (nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem bůhvíjaké zlatíčko.)

Velice inteligentátní nadpis (ano, slovo inteligentátní se zkomolené schválně)

15. března 2015 v 13:06 | Lady≈Claire
Už jste se někdy zastavili, zamysleli se sami nad sebou. Říkáte si, že to není možné, že je celý váš život v podstatě absurdní, že je falešný jak úsměvy Angeliny Jollie a hloupý scénář hloupého scénárosty? Mně se to děje popravdě řečeno témeř každý den, poslední dobou i několikrát denně. Hodně hloupý scénárista s hodně vysokým množstvím (nejen) alkoholu v krvi. Blázinec.
A teď se tak kocháte ironií vlastního osudu, zpola se snažíte vyřešit gordické uzly minulosti a zpola je jen hodit za hlavu, když vám přímo před nohy padne další několikametrové lano s další vydatnou šmodrchanící. Vy ho překročíte, a znova. Buch. Leží před váma jak Chválotlapka po třetím brči a ne a ne se hnout. Nemůžete ho už ani překročit, protože jak se snažíte dohrabat na opačnou stranu uzlu, padají pořád další a další, až je před váma pořádná hromada, až vás prakticky zavaluje a vám nezbývá než se poslušně posadit do prachu na zem a šmodrchat to všechno zpátky do původní podoby. Můžete nadávat, můžete se vzpouzet a vztekle křičet. Stejně vám nezbyde nic jiého, než si odřít klouby do krve a každý provaz vysvobodit a vrátit zpět na své místo.
Nebo taky ne. Pokud jste správně šílení a radikální. Můžete ho zkrátka spálit společně se sebou a čekat, co to se světem kolem vás udělá.

Dává to přirovnání alepoň trochu smysl? To bych se sakra vsadila, že ne.

Cliche but true

8. března 2015 v 20:46 | Lady≈Claire
Mám na hrbu už pár let. Neříkám, že jsem mudrc, neříkám, že jsem sečtělá a zkušená. Mám pár šrámů, protože socializace je jedna velká lež, jedna odporná droga, kterou člověk ochutná a nemůže se z ní vymanit, i když ho trhá na kusy. Mám i další šrámy, protože rodina je jedna velká láska, ale také jedna obrovská šmodrchanice. Pár jizev, protože škola a povinnosti jsou cukr a bič, ale drží nás samotné pohromadě. Proto bych vám tu ráda vnutila pár svých životních zkušeností, které jsem doposud pochytila. Možná jsou šílené, možná hloupé, možná vůbec nedávají smysl. A možná se v nich taky trochu najdete, protože všichni jsme lidé a máme k sobě blízko, ať už chceme nebo ne. Podobné, pošetilé bytosti, hladové po zážitcích a plné slibů neexistující věčnosti. Ale všichni máme stejné kořeny. Všichni máme stejný kmen. Všichni se pneme k obloze a rosteme do výše. Jehličí nebo listy. Jablka nebo lusky. Nezáleží na tom, všichni jsme si podobní. A všichni to vědí, avšak nikdo neuznává.

Svědomí možná není v módě, ale je stále sexy.
Jednejte podle sebe. Myslete za sebe. A nepočítejte s tím, že hned po svém rozhodnutí a případném užití si náhle zemřete s úsměvem na tváři a nebudete se tak muset konfrontovat s následky. Užívejte si života, užívejte si mládí a riskujte, žijte svůj život. Je váš, nikoho jiného. Ale počítejte s tím, že se po několika (třeba desítkách) let/letech budete muset otočit a zhodnotit cestu, kterou jste doposud ušli.
Bude vaše budoucí já spokojené? Bude pyšné? Bude smířené? Žijte, ale svědomitě. Protože jediná osoba, které se zodpovídáte, jste vy sami (a popřípadě váš dealer a jeho zaškrtnuté políčko v kalendáři společně s popisem další dodávky). Žijte, abyste měli právo být pyšní.

Neočekávejte od lidí nic než to, že jsou to lidé.
Jak jsem tu napsala již mnohokrát - lidé jsou mrchy, mrchožrouti, supi, hadi, zvířata, monstra, stíny, démoni, duchové. Stále jeden strom a vždy to samé. Ničemu se nedivte. Člověka nic nepřekvapí jen v případě, že nic neočekává. Mějte přátele, mějte nejlepší kamarádku, mějte přítele. Ale vždy mějte na paměti, že jsou to jen lidé, stejně jako vy.

Přiznejme si to, žijeme jen jednou. Tak ať.
Užijte si mládí. Mnohokrát jsem se ptala na "smysl života" svých prarodičů, starých známých, všech, kdo jsou sešlí a semletí časem, protože i já tak jednou dopadnu a chci vědět, co si od toho mám slibovat. Vše, co jsem se od všech dozvěděla, bylo v podstatě jediné povzdechnutí: "Všechno to uteče tak rychle."
Já sama nejsem svatoušek, co se týče péče o vlastní budoucnost. A vadí mi to, a snažím se s tím něco dělat. Tím chci naznačit, že netvrdím: "#f´kin YOLO! Všichni se jdem vožrat jak dobytci, zkusit LSD, co kámoš nosí po kapsách a kokeš, co onehdy kdosi nabízel!" Tvrdím, že zkusit se má všechno. Tvrdím, že žijeme jen jendou a chci zkušenosti. Příliš dobrého škodí, nebuďme šílení. Buďme mladí a blázniví. Buďme divocí a žijme svoje bláznivé sny, dokud neupadneme do stereotypu a nesmíříme se s realitou.

Instantní ovoce mého přístupu

7. března 2015 v 10:04 | Lady≈Claire
Dobře, včera jsem se opila jak dobytek - podívejte se na odstavec předchozího článku. No do toho. Toť k mojí vůli. Jakmile dokončím tenhle článek, vrhnu se na seminárku, protože mi nehoří jen paty, ale lýtka a vůbec se ten můj osobní táborák nějak přesouvá vzhůru. Ale to je jiná pohádka. Každopádně nechte mě vylíčit vám pěkně barvitě včerejší události, protože - zdá se - díky nim se znovu vrátím mezi živé, usměvavé a optimistické lidi bez sebemenšího předstírání. Prostě březnová já.

Takže sedíme v hospodě, Buřina (kamarádka, kratší hnědé vlasy) společně s Chválotlapkou (kamarádka, dlouhé temně načervenalé vlasy). Všechny na stole pivo. Víme, co se dělo (pokud nevíme, přečteme). A tak trochu žvatláme, známe to, holčičí kecy a nikdo v podstatě neví, co se řeší a výsledek je podobně stejně hodnotný. A jak do sebe pomalu ale jistě obracíme svá piva, téma se prakticky na jistotu stočilo k Domině (= v předchozím článku F.) a k tomu, co se dělo předchozí měsíce.

Pokud jste natolik líní (což naprosto schovaluji a podporuji), zde je info v kostce: Domina (má bývalá nejlepší kamarádka) měla něco s Plachem (kluk a vůl, do kterého jsem se zbláznila). Ona věděla, že se mi líbí, věděla, že je to bývalý kluk Buřiny, a i tak s ním něco měla. Ke mně se chovala jako svině a v podstatě mě odřízla, pomlouvala mě všude, kde se dalo. Chválotlapce tvrdila, že je její nejlepší kamarádka. A v tu chvíli byli všichni proti mně. Zdálo se jim, že jsem k Domině protivná a že se chovám jako mrcha - zkrátka přijali to, co jim Domina řekla. Jenže zvrat - Plach se doslechl, že "něco měl a pořád má" s Dominou. Neuvěřitelně se naštval a všechno to vyvrátil, napsal Domině, co to prohlašuje za kraviny, že to není pravda, že spolu měli naposledy někdy něco v lednu. A teď nám to řekl (mně, Buřině a Chválotlapce) a já byla natolik blbá, že jsem nechtěla být k Domině mrcha, tak za ní jdu a ptám se jí, jestli nám opravdu lhala (protože nalhávat "nejlepší kamarádce", že něco mám s klukem, co se jí líbí... možná jsem trochu upjatá, ale nezdá se mi to úplně košér). Jediné, co z ní vypadlo, bylo "Hlavně to neříkej Plachovi".
Bomba. Takže ve výsledku máme Placha (osobu, co nám podala důkazy v podobě zpráv s Dominou; který často lže) a Dominu (osobu bez motivu, bez důkazů; všechno ukazuje na ni). A komu věřit? Pochopitelně, já se přiklonila k Domině, že, protože nebudu mrcha a já si nechci pokydat svoje svědomí. Bylo to ze zvyku a byla to sračka.
Pravdu má Plach. Domina je mrcha, co mě chtěla potopit v očích všech mých přátel. Na chvíli se jí to opravdu povedlo, ale pak zasáhla Karma, zkrátka jinak si to odůvodnit neumím.

Flower addicted

6. března 2015 v 16:06 | Lady≈Claire
Květiny jsou kouzelné. Každá má svou vůni, svou osobnost, svůj charakter přidělený přírodou, stejně jak tomu je u každého člověka. Rozzařují pokoje, přinášejí nám svou vůni. Jsou stopou života ve městech, dělají nám společnost a jsou jednoduše krásné. Já jsem s nedávno pořídila jednu květinu. Hyacint. Kvetl mi na komodě, zvedal náladu. Poté mu začal společnost dělat párek narcisů, dracena, sukulent, palma, fíkus, další hyacint. Masožravka, druha dracena, fialky a pár pecek avokáda, která se zatím jmou klíčit. Co k tomu dodat? Stala jsem se závislou.
A je to krásné. Možná jsem trochu sadista, protože zatímco jedny rostliny nechávám zdravě žít ve svých květináčích, druhé za rohem neposlušně a lehce nelegálně spaluji, ale koho to trápí. Co je na tom důležité, že s jarem (jak jsem již zmínila) se mi vrací chuť do života - trochu přespříliš dramatizovaná forma, ale je tomu tak. Ke všemu jsem na sebe před deseti minutama napatlala snad kilo všech reklamních výrobků z práce, plus něco málo nakoupeného, co padlo dnes, takže moje nálada značně stoupla. Jedinou chybou je, že jakmile dopíšu tohle, budu se muset znovu vrhnout na svou seminární práci, kterou mám odevzdávat za tři dny a mám z patnácti stránek jednu. Jednu! Bože, jsem neuvěřitelně líná. Ale co, to zvládnu. Stejně jako s ročníkovou prací, zkrátka nebudu dva dny nikde lítat a budu sepisovat Napoleonův životopis. Jen malou - a nepříjemnou drobností - je to, že dneska je s kamarádkami hospoda, když jsme se tak dlouho neviděly (cca 5 dní, ano, jsme šílené). A zítr aje taky hospoda...
Ne, nesmím jít, musím se minimálně na tu dnešní vykašlat. Tak to bude. Tak to udělám.

Nová březnová a zodpovědná já. Vida, jak to funguje. Dokončím svůj parádící záchvat, zaleju kytky a vrhnu se na práci. Sice napít se by bylo super, ale ne. Budu zodpovědná. A teď jsem trochu zlomila vlastní přesvědčení o zlepšení tohoto blogu z deníčku na poměrně hodnotnou stránku, ale nikdo není dokonalý.

Potřebuju vyvětrat

5. března 2015 v 14:41 | Lady≈Claire
Tak jo.
Nádech. Zapomenout, zatratit, vypustit. Výdech. Všechno to jde ven a pryč ode mě. Nebudu vás tu nudit tím, co jsem dělala, proč jsem to udělala a co přesně se stalo (ups, to už jsem vlastně udělala). Nevadí. Nádech. Kašlu na své problémy, hodlám se s nimi konfrontovat jen v mezích nejvyšší potřebnosti. Cokoliv, co nemá úroveň pohotovosti 666, mě nerozhází.
Zní to jako klišé, ale nový březen, nová já.
Primárně, jestliže mě má něco pohánět v tomhle úsilí, bude to víra v karmu. Jestliže existuje, celkem dobře semele celkem dost lidí kolem mě. Celkem bych se na to i těšila, což také nejspíš není nejhezčí, ale cítím se ublížená. A když jsem odpustila těm lidem jednou a oni mi znovu podtrhli žili... Zkrátka a dobře, jak vy ke mně, tak já k vám. Na cokoliv jiného teď už nemám sílu, protože já jsem ze sebe nikdy nedělala světici, a kvůli vám a vašemu chování si na ni rozhodně hrát nebudu. Změním svůj život, změním svůj pohled na svět. Změním sebe.

► Design blogu jsem změnila na pozitivnější. Může se to zdát jako banalita, ale já to hodlám prubnout, protože mrtvá zvířata jsou na jednu tranu super obrazem pohrdání společností a jejích hodnot, na tu druhou mě to celkem potápělo, když jsem sem psala.
Přístup k sobě. Ten budu měnit, protože nechci být tou hloupou uchichtanou holkou, za kterou mě všichni mají. Ať si o mně klidně myslí, že se tvářím jak prdel, ať si o mně myslí, že nemám smysl pro humor. Já už ale nikomu do zadku lézt nebudu, protože jednak to k ničemu nevede, druhak... nechci pokračovat v ponižování se. Budu věnovat víc času škole. Budu svědomitější a ambicióznější.
Přistup k lidem kolem sebe. Budu se víc svěřovat a víc důvěřovat - ale jen těm pravým lidem, s tím, že v současné době je na seznamu pouze jedna osoba. S ostatními se budu smát, budu jim říkát své názory a cokoliv, na čem mi nezáleží. Už ale nikomu nevložím do rukou pistoli se slovy "podrž mi to", jak jsem to udělala hnedle několikrát v předchozích měsících. Jsme kamarádi, smějeme se, haha, vtipy, věci, super. Chceš něco vědět o mně? Ne. Jdi pryč a už se nevracej. Stopka. Už nikdy.
Přestanu očekávat od jiných. Lidé jsou svině, tvrdila jsem to vždycky, tak proč mě to neustále tak překvapuje? ... Jen škoda, že čas od času zapomínám, že já jsem taky jen člověk.
► Najedu zpátky na cvičení. Teď jsem tomu dala tři týdny pokoj, a jak to dopadlo. Znovu běhat a znovu dělat sedy lehy. Do léta chci nějak vypadat, tak bych sebou měla hodit.
Přestanu se tak vyžívat v depresích. Je pravda, že mi to svým způsobem pomáhá, ale jaký to může mít dlouhodobý dopad na mou psychiku? Tak maximálně to, že se roztrhnu jak pytel mouky (spousta lepku - nejíst). Proč mám pořád tolik sklonů být smutná? Mám super rodinu, perfektní nový byt... Vysvětluji si to tou zimou a počasím celkově. Zkrátka, přijde březen, přijde jaro. Přijde nová, sluníčková Já. A ta už vlastně taky klepe na dveře, protože si ta přítomná Já uvědomuje svou směšnost. Snad.

Přicházím o rozum

25. února 2015 v 19:38 | Lady≈Claire
Hniju zevnitř. Rvu si vlasy a křičím do prázdna. Nejsou tu ani zdi, od kterých by mi ozvěnou přišla zpět odpověď. Stojím uprostřed davu, slyším hučení lidí kolem, ale neslyším hlasy. Stojím nad propastí, ale necítím žádný vítr. Oslepuje mě jas kolem, ale vnímám jen tu temnotu.
Za poslední dva dny jsem neřekla více jak dvacet slov. Deset z toho bylo věnovaných mému psovi, když jsem s ním byla v parku (kde díky bohu nikdo nebyl, protože v Praze je poslední měsíc pod mrakem a pod nulou, za což jsem vděčná). Dalších devět patřilo rodině, která si ode mě vynutila odpověď (ne vynutila, ale chápete, jak to myslím) a zbylé jedno náhodnému kolemjdoucímu, do něhož jsem vrazila na ulici.
Přátelé se tu snaží být pro mě, neustále mi promlouvají do duše a ptají se, co se mnou je. Ale já se nechci svěřovat, nechci se nechávat litovat, nechci se vzpovídat a nechci si hrát na dramata a hluboké citové výlevy. Chci jen být sama. Za posledního půl roku jsem přesycená socializací. Nechci se chodit opíjet, nechci se "víc zapojovat do kolektivu" tím, že začnu kouřit (víme, všichni kolem mě se dali na tuhle stranu a jakákoliv poznámka tímhle směrem je trestána námitkami zhruba desítky lidí, která sice ve slabších chvilkách přiznává, že je závislá, ale při plné síle - znamená v kolektivu - tvrdí tvrdohlavě opak a jak je to super, a že mi to přijde odporné jen proto, že sama nekouřím - že to je obráceně zjevně nikoho nenapadlo). Na jednu stranu mi chtějí pomoct, na druhou mě pohřbívají čímkoliv, co řeknou.
Nemám ráda ublíženost a nemám ráda sebelitování, jak jsem již řekla. A tak jsem včera šla do parku se psem, sedla jsem si na hodinu na opuštěné zábradlí (prošel tam za tu dobu jeden člověk a i tak se mi to zdálo jako na Hlaváku), odkud je výhled na celé údolí Stromovky. Snažila jsem si to nějak ujasnit.
Tohle ublížené fňukání mě nebaví a tak to chci řešit. Ale sešlo se hodně věcí.

V kostce: Kamarádka F. je tak trochu "společenštější". A balila hodně kluků. Někteří z nich se zakoukali do mě. Já do nich. Ani jsem o ně ale nezavadila, aby to F. nebylo líto. A pak se stalo, že jsem se do někoho (= Q.) zakoukala já (a to že se stává sakra zřídka). F. to věděla. Pak s ním něco měla půl roku zpátky a něco s ním má doteď. Chce ode mě utěšovat, jak to má těžký, že jsou "jen kámoši s výhodami" a být kamarádi je divný. Co je na tom ještě víc na houby je to, že Q. je/byl kámoš nás obou, což znamená, že se bavím s nima oběma, ke všemu zároveň už měsíc a musím se neustále přetvařovat. Na Q. se tvářím příšerně (i když za to on nemůže) a v podstatě ho teď nesnáším, a i když se opravdu snažím, nejde to moc překonat, můj sarkasmometr se v jeho přítomnosti vychyluje ručičkou ze svého měřítka. Q. ví, že to vím, že měl něco s F. Neví ale, že já jsem se do něj předtím zcvokla. Čas od času mi píše, co se děje. Přes chat je to snazší předstírat, že nic.
Potom se mě F. ptá, proč "jsem se změnila". Q. se mě ptá, proč jsem se změnila. Zbylé kamarádky se mi snaží dělat promluvu do duše, že si mám s F. promluvit a urovnat to. Mají pravdu, vím, že mají. Ale o čem mluvit? Jsi mrcha, protože já jsem kvůli tobe odmítla už tři kluky, kteří se mnou chtěli skutečně chodit, ale ty se kvůli mě neudržíš ani při blbym úletu? Že jsem se změnila, protože se nechovám jako děvka a protože společně s váma nechodím na kuřácký pauzy? Protože mě nebaví neustále chlastat v čajovně (ok, jednou za čas, ale ne denně). O čem si s ní mám promluvit? Co jí mám říct?

Kaju se, mrzí mě to a mám chuť si naběhnout do zdi, ale neumím moc odpouštět. Neumím zapomínat. Nejsem dobrá kamarádka. Ale snažím se. Což se podle mě o ní říct nedá.. A jednou za tři měsíce slyšet nějakou pitomou omluvu ve stylu "že je náladová" mě už nebaví. Poslední dobou pro ni nacházím jen tři slova. A bojím se je vyslovit.
A tak tam tak sedím venku, mrznu na zábradlí, protože to je jediný místo, kde mám klid (a taky to tam mám ráda). Co vlastně chci? Co musím získat, abych byla spokojená? Jako první věc mě napadá, aby F. přestala něco mít s Q. Nepravděpodobné, protože znám F. (ostatně Q. je paradoxně podobnýho těsta). Takže přestat se bavit s ní? S ním? Oboje? Mluvit s nima bolí. Nechci je vídat, nechci vídat nikoho.
Chci zpátky svou temnotu, prázdno, dav lidí, ve kterém není nikdo, kdo by na mě hodlal promluvit. Samotu. Zábradlí na vyhlídce ve Stromovce. Rytmus svého dechu. Zpěv ptáků nade mnou. Hučení větru. Praskání větví v korunách stromů. Přestávám se bavit se všemi z party, se kterou jsem doteď byla. Nejspíš to není ideální řešení, ale pomáhá to. Hodně to pomáhá. Jsem sama a mrzí mě to - svým způsobem. Na druhou stranu mám prostor pro vlastní myšlenky a hledám způsob, jak F. odpustit. K tomu mám ještě spoustu času vymýšlet si výmluvy, proč se tak distancuju a neobracím se v psychopata. Je to těžší, než se zdá - hlavně výmluvy každý prokoukne. Neumím lhát. Nechci je obrátit proti sobě, ta definitivní osamělost mě děsí. Chci se s nimi přátelit. Jen se s nimi nechci nějaký čas bavit. Alespoň měsíc. Nebo dva.
Ale pochybuji, že by mi to odpustili. Že by mě pochopili.
Jsou milí, jsou hodní, ale já taková nejsem. Já jsem ta černá ovce, která se na čas převlékla do jiné barvy a vecpala se do krajní linie stáda. Nepatřím mez ně. Jsem maskovaný asociál, který se kradmo i omylem ocitl v nějaké partě.

... Kéž bych ty lidi nikdy nepoznala a tohle nemusela řešit. Nebo kéž by to F. celé nezesrala. Nebo alespoň zůstala u toho, držet to s Q. v tajnosti.

A kéž bych byla stejně sdílná jako ostatní, byla kuřák, splachovací a děvka.

Buď jsem jediná normální, nebo jsem jediná blázen. A jsem natolik egoista, že tuším to první správně.

Být či nebýt... mrchou?

31. října 2014 v 20:14 | Lady≈Claire
Tak jo. Jak jsem tu už minule fňukala, mám tu pokračování. (Shrnuto v pár slovech: permanentně se favoriti mých kamarádek otáčí po mně, já je slušně odmítám, abych kamarádky nezranila.) A právě tohle je mlha mého života, nebo alespoň prozatím. Máme tu jeden konkrétní případ, kdy... Jak to říct? Chci být svině? Chci porušit svoje zlaté pravidlo, a prokopnout ten záhadný kruh? Chci ho víc poznat? Dneska se namísto seznamování s tím bludným kořenem podíváme po mých reakcích... Tentokrát? Teď? Předem se omlouvám, že tenhle článek bude trochu ubrečený, ale ak, už dlouho jsem tu nepsala nic dylinoidního, tak pojďme to trochu narovnat.

1) PROBOHA
Prvním krokem bývá klasické uvědomění si, jak jsem v háji. Všímám si jeho pohledů, a říkám si: "Wow, já se někomu líbím." A potom se s trochou obtíží zamyslím ještě jednou, a mně dojde: "Sakra, já se líbím JEMU!" Vyhýbám se jeho nahazovaným udičkám a jemné koketování nechávám chladně padnout do ticha. A i tohle chování je podle všeho špatně, protože pokud je omylm poblíž jedna z mých kamarádek, která po daném frajerovi baží - což se většinou stává, když se spolu seznamujeme. V tuhle chvíli vážně není jak zareagovat, abych nebyla za mrchu. Ale... On neni tak špatnej. Proč se nerozhodnout pro něj? Ne, nebuď blbá, nebuď mrcha. Ani omylem.
2) IGNORACE FENOMÉNEM
Neznám tě. Nežiješ. Neexistuješ. Popírám jeho existenci a vytlačuji ho ze svého vědomí. Kvůli kamarádce. Zdá se být fajn, ale kašlu na něj, nebudu přece svině. Kvůli kamarádce. A potom mi zapípá Messenger, a společně s bublinkou vyskočí krátké "ahoj". Nezobrazím si zprávu a nechávám ho čekat alespoň dvacet minut, než sama odepíšu. Kdykoliv má jít z mé strany nějaký respond, je buď ironický nebo přímo protivný. Po pár hodinách psaní to vzdá, a odepíše něco jako "musím neočekávaně odejít, sbohem". A já si říkám, že je to super, protože takhle moc jako kráva (jakou jsem mu teď předvedla já) se nemůže chovat žádná, a on se na mě vykašle. A kousek mě uvnitř zase odumře. Už poněkolikáté.
3) ANI JEDNA STRANA SPOKOJENÁ
Ať dělám cokoliv, není to pořád k ničemu. Já nejsem spokojená, že se chovám víc arogantně než obvykle. Nebaví mě neustále všechny odhánět. Nebaví mě neustále hrát si na čůzu, jen abych byla dobrá kamarádka. Čímž se dostáváme k další perfektní problematice: Kamarádka není spokojená, protože se její favorit zakoukal do jiné, píše jí, a i když na něj TA MRCHA úplně kašle, leze jí do zadku. To by přece ona nikdy neudělala, tak proč nechce ji? A pozor na to, ani on není spokojený, pochopitelně proto, že holka, kterou balí, nemá zájem. Zato se on sám líbí nějaké jiné, která podle něj nemá co do sebe, je nudná, ale nechce ranit její city, a tak zkrátka doufá, že všechno nějak přejde.

Jsem nejhorší kamarádka na světě!

16. října 2014 v 18:33 | Lady≈Claire
A už toho mám plné zuby. Většina holek permanentně fňuká o tom, že se nikomu nelíbí, že se po ních nikdo neotáčí. Nebo naopak že se za nimi točí každý, každý se s nimi chce vyspat, mít je jen pro sebe, jako hračku pro pobavení ve správnou opilou večerní hodinu. Já mám vcelku odlišný problém. Není to o tom, že by se za mnou otáčel každý. Zato každý, u kterého si to upřímně nepřeji.
Nastíním situaci. Kamarádka (tichá, běžně téměř neviditelná, neodvážná - ne že já bych nebyla, často se nechává dobrovolně upozaďovat) se v někom opravdu shlídne. Zamiluje se do něj až po uši, začne mu dokonce psát, on píše jí. Celkem si rozumějí. Několik měsíců roztomilého vrkání mezi nimi. A ona se ve svém dojmu jen utvrdí - on totiž cítí to samé! No hurá! Sedává vedle mě, vypráví mi o tom všem, raduje se. Bere ho s sebou na akce a rozhodne se, že bychom se měli seznámit. OK, nebudu se tomu bránit, tak se zkrátka poznáme. A potom přijdu na ten sraz. Oni se ani nedotknou, on se na ni nedívá tím zasněným, ztraceným a zároveň pevným a jistým pohledem. Kdepak, on se na ni totiž nedívá vůbec. Trnu a je mi jasné, že tohle nikam nepovede.
Dostávám se do té ošemetné situace, kdy vím něco, co ona ne. A kdy jí musím říct něco, co ona nechce slyšet. Takže... Mám to udělat? Mám jí to říct? To je moje první fáze klasické krize. Nazvěme ji FÁZE 1.
V závěsu za ní má přijít další, mnohem, MNOHEM zrádnější pokračování.
Zdvořile se představíme. Pro jistotu to hraju na snoba, a nedávám na jevo, že bych měla zájem o sebemenší kontakt s tím klukem. Co je mi do něj? Co je jemu do ní, když pro něj není dost dobrá? Ať táhne k šípku. Nemám zájem. Tečka. Chvíli se bavíme. Mluvím úsečně, většinu času se dívám výhradně na svou kamarádku a bojím se i očního kontaktu s ním, aby mi moje kamarádka neutrhla hlavu, že po něm pokukuju a chci ho přebrat. Nechci si ji naštvat, a tak se držím zpátky. A hlavně - znovu - co je mi do něj? Čas od času na něj slušně kouknu, aby to nevypadalo, že ho úplně odřezávám od naší skupinky, ale jinak nic. Ani jeden náznak.
A večer běží dál. Bavíme se, já se uvolňuji. Všímám si těch pitomostí, které moje zabouchnnutá kamarádka dělá. Směje se víc než je roztomilé. Tělesný kontakt překračuje únosné meze. Zasněné pohledy z její strany jsou spíš usoužené, nervózní. Jako pes, co sleduje slaninu na kuchyňském pultě. Při první příležitosti ji na to přátelsky upozorním. Trochu se naštve, ale i tak si vezme má slova k srdci a uklidní se. Všechno je zase v pořádku a všichni se baví.

Doma mě ponižují, bijí. A nikoho to nezajímá.

20. září 2014 v 19:30 | Lady≈Claire

Dneska jsem se definitivně přesvědčila o tom, že moje rodina nestojí ani v nejmenším o moji pozornost, zájem nebo dokonce myšlenku. Naše vztahy nikdy nebyly ideální, ale teď to zkrátka překročilo všechny meze. Kašlu na stupidní koncepty dnešní společnosti, kdy je na prvním rodině šťastná rodinka a společně s ní rodinná pospolitost, vzájemně dobré vztahy. Jestliže je někdo arogantní, zlý, sobecký a naprosto neschopný konpromisu, je to idiot, i kdyby to byl můj vlastní bratr/matka/otec.
Na prvním místě seru na svoji drahou babičku, se kterou musím bydlet, protože moje mamka si nemůže dovolit bydlet sama, lépe řečeno to nikdy nezvládla, být nezávislá. Mám ji moc ráda, svou mámu, chci být jednou jako ona, protože je to ten nejhodnější člověk na světě, ale je nehorázně neschopná, naprosto bez ambic a cílů. Narozdíl od tý starý krávy, se kterou žiju v Praze. Je hlučná, vulgární, relativně dobře zachovaná, ale se vším, s čím má tu možnost, mě kritizuje. Neustále na mě řve, že jsem tlustý prase, že mám velkou prdel a že jsem úplný hovno. Že jsem namyšlená, že spratek. Jednou mi dokonce řekla, že lituje toho, že moje máma nešla na potrat, když mě čekala. Křičí na mě, že jsem psychopat, že jsem nenormální, že jsem postižená a jedná se mnou jako s retardem. Přehnaně gestikuluje, kdykoliv s ní mluvím. Nenávidí mě, a já ji taky. Vyžaduje od všech kolem naprostou poslušnost a oddanost, kdykoliv něco není podle ní, boří se svět a já dostávám ne zrovna vybraný slovní nášup. Píča.
Dneska si nevšimla, že jsem doma, a myslela si, že jsem "nevypla enternet" (má za to, že drtivá většina útrat za mě padá za WiFi, a kdykoliv ji půl minuty nepoužívám, tak ji zkrátka vyrve ze sítě), a tak začala řvát na celý byt: "To je taková kráva, ona je naprosto vymatlaná, takovou blbou krávu jsem ještě neviděla! Kráva! Taková kráva, to neni možný tohlecto!" Nejsem žádný pokorný beránek, a tak jsem se nasrala a beze slova šla za ní do pokoje, takže ve chvíli, kdy rvala modem ze sítě a řvala u toho další nadávky, jsem se jí najednou ocitla za zády, až se lekla, když si mě všimla. Namísto omluvy z ní vypadlo vysvětlení toho, proč jsem blbá, a znovu mi pro jistotu připomněla, že onehdy jsem to taky nevypnula a podobně. Tak to chvíli pokračovalo, a nakonec mi ještě jednu vrazila. A to není nic výjimečného. A ať si potom malé holky stěžují na to, jak jim jejich matky nechtějí koupit nový ajfouny, a jak trpí.

Že bych se v 17ti dostala do puberty?!

2. září 2014 v 22:29 | Lady≈Claire

Smutné. Se spoustou pozitivních emocí se kdesi hluboko ve mně po dlouhé době probudila samota. Dřímala, takovou dobu, tak spokojeně, jen sem tam protáhla své drásavé pařáty, otočila se na druhý bok a dál se hroužila ve svých fantastických snech jiných světů. Teď se ale skutečně probudila, otevřela své závistivé a zároveň prázdné oči, oči rudé, se zamlženým pohledem na svět, kdy vše, co jimi spatří, patří do jejích spárů, aby již samotou nebyla. Zaryla své pařáty do mého srdce, co mé mysli, pohroužila se do každého nervu v mém těle. Vsákla se do mě. Naplnila mě závistí, naplnila každyčký milimetr mě sebou samou. Nesnesu pohled na štěstí druhých, pláču, když vidím, jak jsou druzí spokojení, jak mají koho objímat, jak láska září v jejich očích. Nesnesu, když vidím to prázdné místo vedle sebe.

To na něm nikdo nechce spočinout? To se tam já bojím někoho pustit? A každý ten hladový kousek mého těla řve, kříčí a zoufale škemrá, abych taky křičela, řvala, záviděla. Abych milovala. Abych se měla ke komu upnout. Abych zkrátka na někoho ukázala prstem, a abych se do něj zamilovala. Abych přestala jako hladová kočka kroužit kolem, ponořená do stínů, přestala zářivýma očkama okukovat cizí radost. Na druhé straně stojí moje vědomí, a vytasenou pěstí hrozí zbytku všeho kolem, aby přestalo. Aby se jejich hostitel (tzn. já) vrátil do reality, přestal fantazírovat o kdečem a uvědomil si, že s někým mé podoby nikdo chodit nechce. Cvok, co trpí samomluvou, neustále mění povahu, hraje si na pisálka a ve volném čase se dívá na seriály. Ke všemu, kdo by chtěl chodit s holkou, po jejímž boku by kdokoliv označil kluka za pedofila? Vážně skvělé. Jsem nadšená sama sebou, svým uvažováním, perfektně mi to sedí do mé rádoby pozitivní nálady poslední dobou. Všechno kolem se podle mě momentálně boří.

Několikrát se do mě někdo zamiloval. To ano. Ale ještě nikdy se nestalo, že bych něco podobného cítila k někomu já. A mám strach, že se něco uvnitř mě podělá, a já se konečně do někoho pořádně zabouchnu. Do někoho, o kom se ví, že je částečně děvkař, do někoho, kdo má holku. Do někoho, kdo mě dřív chtěl, ale jakmile si někoho našel, tak se mi pro něj vrátila chuť. Do někoho, u koho se to naprosto nehodí, kdo je naprostý cvok. Jsem hodně v háji, nebo jen trochu hodně?

Hlavně se neustále vyhýbám první puse. Je mi sedmnáct, často chodím popíjet, často se na mě lepí kluci (je to narcistický, ale je tomu tak - je to jejich opilostí, ne mou krásou, ale stejně to lichotí), často se do mě někdo zakoukává, víc, než do holek kolem mě. Ale nechci se kohokoliv kolem dotknout, abych si mohla namlouvat, že nepotřebuji žádnou přísavku, abych si nepřipadala sama. Možná proto, že mám strach, že bych si potom mohla připadat ještě osamělejší.

Pohybuji se jako duch. Za hranicí reality a na prahu noční můry.
 
 

Reklama