Názoroviště

Být jedinečný aneb něco nového.

26. července 2015 v 23:25 | Claire
Být originální. Být vtipný. Být sám sebou. Jít proti proudu.
Wow. Krásná motivační slova, co by se hodila na kdejaký motivační plakát (které mám já osobně ráda, ale přiznejme si to, všechno jsou to klišé). Ovšem, co znamená být jiný? Buď ošklivý? Buď zlý? Znamená to vyčleň se, vyjdi z davu, odvaž se vzdorovat systému. No, to je sice hezký, ale rozhodně to neplatí ve skutečnosti. Lidé jsou konzervativní, ať chtějí nebo ne. Ať chceme nebo ne, pokaždé si o někom pomyslíme něco negativního (a jestli to vy neděláte, máte můj obdiv). Zkrátka odsuzujeme, protože to máme v genech, protože máme v genech nevybočovat z řady, držet se ve stádu. Nevyčnívej a přežiješ.

Koho by to ale mělo bavit, schovávat se za masku a proplouvat světem? Co takhle si masku prostě sundat?

U lidí je "být jiný" hodně spojené s "obléká se jako totální exot", ale tak to podle mě vůbec být nemusí. Já si připadám jako totální exot, a to se oblékám podle dva měsíce staré módy z H&Mka. Mám starý Samsung s displayem větším než moje hlava, svůj hipster batůžek jsem koupila v Chorvatsku, kde se jich houpalo dalších dvacet. Nejsem vegetarián ani se nepřikláním k žádným skupinám. Ale ve světě si ani zdaleka nepřipadám neviditelná.

Do táborů, domovů i do hrobu.

19. července 2015 v 13:39 | Claire

Velké téma, kterému se již pár týdnů vyhýbám. Už jsem četla spoustu názorů a kopec všemoných obvinění, podpor, smetišť předsudků i charitativních výzev zlatosrdcařů. Všichni na sebe křičí, sem tam někdo hodí po druhé straně kámen, a já jen stojím na území nikoho mezi těma dvěma tábory, kroutím hlavou a snažím se svou apatyckou mysl dospět k nějakému smysluplně znějícímu názoru. No, ať už je to jak chce, dnes se to nejspíš rozsekne. Alespoň pro mne.

Nevzdávejte to.

17. července 2015 v 1:11 | Claire
Dnešek je podle všeho plný překvapení. Abyste měli jasno, před změněním layoutu jsem zveřejnila ani ne na minutu článek, že končím. Že ruším stránku a začínám někde jinde. No, je dobře, že se tak nestalo, protože to tu vážně miluju. Znovu a znovu to budu říkat. Miluju blog, miluju vás lidi tady. Miluju, že tady můžu být kým jsem. Nebo alespoň tím, za koho se tak nějak považuju... asi. Až zjistím, kdo skutečně jsem, to bude teprve boom. Snad se toho i dožiju. Hihi.

Ale to není to, o čem bych vám právě teď chtěla povědět. Chci vám povědět o změně. O tom, že svět je vážně super, i když se čas od času snaží vší silou nás přesvědčit o opaku. O tom, že svět se pro mě za čtyři měsíce otočil o 180°, i když se nezměnilo ve své podstatě nic. Ve skutečnosti, v té pravé a nehmatatelné, paradoxně, se ale změnilo všechno.

Pohádka a kaleidoskop

31. května 2015 v 20:46 | Claire
Ležíme v postýlce, pořádně zachumlaní pod teplučkou dekou. Na střešní okna bubnují dešťové kapky a temné nebe čas od času protne blesk. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest... Ozývá se tiché zahřmění, z čehož naše ušaté a vyculíkované já zjišťuje, že bouře je necelý kilometr od nás. Och, jsme hotoví astronomové, díky bohu ne v terénu. Tetelíme se blahem, když k nám přichází maminka s knihou pohádek a začíná nám předčítat. Krásná princezna, chrabrý princ, zlý drak a starý král. Jednoduché, prosté. Dobro proti zlu. Hodný proti špatnému. Na konci pohádky je krátke poučení do života, my dostáváme polibek na dobrou noc a upadáme do hlubokého spánku.

Neuvěřitelné, jak je ten svět prostý, že? Hodný a špatný. Dobrý a zlý. Skromný a chamtivý, chudý a bohatý. Černý a bílý.

Kid-bangs

21. května 2015 v 21:17 | Claire
Jsem vcelku sentimentální člověk, ať už chci nebo nechci. Tuhle jsem procházela cestu ze Stromovky k sobě domů (krásný den, krásné počasí, krásné poledne), nevinně jsem se vlekla vedlejší ulicí a naslouchala zpěvu slavíků. Když v tom protrhl to nostalgické běsnění v mém srdci zvuk tak nelibý, že všechna pozitivita toho dne šla pod kytky.

Českej rap. Zatraceně špatnej českej rap, co se linul společně se smradem kouře a dalšími nepříliš vybranými výrazy od jednoho domového vchodu. Procházím kolem (v jedné ruce psí vodítko se smetákem na jeho druhém konci, v druhé ruce malý bráška), a co nevidí oko mé modravé.

Parta děcek - mohlo jim být něco kolem třinácti, nejstarší z nich maximálně patnáctiletý - o pěti členech stojí před cizím barákem, stylově skrytá ve křoví, a povídá si o "dospělých věcech" (tzn. boyz, krámy, cigára, tráva, vodka, kdo s kym žukal a která značka sunaru je vlastně nejlepší). Potrhané hadry, ten klasický vesnický pseudo hip-hopový "ohoz", který nejen že je z módy už tak celou generaci, ale je tak odporně asexuální (v lepší variantě) nebo naopak volá něco v duchu "právě mě vyhodili z vykřičeného domu, protože ji mám moc vytahanou, zlato, seber se a jdeme na to". Když míjím podobné výjevy, má lehce staromódní duše šeptá, že nevinnost generace, které zůstane ta naše Země napospas, ztratila úctu ke všemu živému a společně s ní i nevinnost a duši vůbec.

Píšu. Píšeš. Čtu. Nečteš.

11. května 2015 v 22:55 | Claire
Kdo by si byl pomyslel, že zrovna v tak nudný den, jakým se ten dnešní - stejně jako jeho předchůdci i následovníci - zdál, se skutečně zrodí v mé hlavě nějaký nápad. S gramem kofeinu v žíle a mírnou melangolií v hlavě i srdci jsem se poddávala svým typickým existenciálním úvahám, když do mě na schodišti narazil onen zmíněný nápad. Ale než ho prozradím i vám, pošťárejme se v tom, co onomu osvícení přecházelo.

Poměrně výjimečný den. Dopoledne příjemně strávené v muzeu Franze Kafky, následné odpoledne doma s Emily Bronteovou (jak jinak, Na Větrné hůrce). Poté cesta za svou prací - za srazem StudentPoint.cz (resp. jeho editorů). Proběhl zde lehký brainstorming, kdy padaly návrhy na vylepšení portálu, letmé črtání budoucnosti a směru naší věci. To bych ale pochopitelně nebyla já, kdybych se debaty nezdržela, a nepřemýšlela (´"nepřemýšlela") o vlastní sekci Studium, lítosti nad její nízkou úspěšností oproti jejímu vlastnímu potenciálu a mých ideálech.

Jak je možné, že mi blog šlape víc než můj promární projekt? Proč se tady umím rozepsat lépe, než na své milejší stránce?

Domácí prostředí, známé, onine domov. To na SP zkrátka není. Nejsou tam mí virtuální přítelé, nejsou tam klasické plky z života studentů. Je tam sice stokrát - tisíckrát (skutečná čisla) čtenost, ale nedokážu se rozepsat tolik. Mé články mi nepřijdou horší, jen postrádají svou duši, aroganci, mou milovanou zastřenou vulgaritu a absurdní přirovvnání, jakého naleznete v celém článku. Hlavně - ohlas zde je malý - ano, cením si každého jednoho čtenáře, ale i tak. Zkrátka chci víc.
A pak, když jsem stoupala vzhůru po schodech metra noční Prahy, mi svitlo.

Chci lidi z Blog.cz ve své sekci.

Vrah jménem KAFE

7. května 2015 v 22:37 | Claire
Ráno se o vstávání ani nedá mluvit. Jde o pravidelný a ve své podstatě o pravou a demytizovanou exhumaci až satanistického charakteru, při níž se nejen obnovuje schránka lidského těla, ale i resetuje veškerý jeho obsah. Něco ve formě paměti? Po ránu? Nebuďte směšní, tomu přeci sami nevěříte. Vstaneme, jdeme navštívit koupelnu, když se kolem nás mihne postava. Chvíli na ni nedůvěřivě civíme, než nám dojde, že ona shrbená a brzkou hodinou porouhaná osoba jsme my sami. Zabere nám nějaký ten čas a spoustu energie, než se uvedeme do společensky přijatelné podoby, následně se dokovlečeme k jídelnímu stolu. Copak dovlečeme, spíš doplazíme. Ale máme svou motivaci. Motivaci, která provoněla celý byt, která je hřejivá, chápavá, vroucí i vroucná. Aniž bychom ji pustili ke slovu, již si ji neseme k ústům a lačně pijeme.
Ano, jde o kávu. A náhle svět není tak zpomalený, my sami jsme o něco živější. Oči, které na nás hledí zpět zpoza skla zrcadla nejsou zas tak mlhavé a zastřené, spíš těkavé a vnímavé. Dokonce máme tolik energie, že se na sebe do zrcadla až dětinsky usmějeme. Naběhneme do práce, odvedeme až pozoruhodné představení našeho nadopovaného a ve své samotné podstatě částečně zdrogovaného já (pokud půjdeme do extrému, opravdu se to dá vyložit i tímto způsobem). Svět září, my záříme, všechno září, úsměv v tváři, jsme naspeedovaní jako malé dítě po kilu čokolády. Náš svět je pro okamžik spasen. Jo, pro okamžik. A pak kofein dojde. Energie dojde.

Baterky dojdou.

Blogařské kluby

25. dubna 2015 v 21:49 | Claire
Blog je mrtvý. Nebo... Ne mrtvý, ale podle mého názoru to chce nějakou organizaci. Kluby. Psaní a známosti mezi blogy jsou sice skvělé a jak jsem tu již stokrát vrkala, miluji vás všechny. Ale klub je klub. Klub je organizace, kde se všichni sejdeme a alespoň předstíráme, že máme nějaký cíl. Klub je centrum, kde se kumulují ti nejlepší z nás a kde si můžeme vzájemně radit, vypomáhat. Klub je blogový portál, který nám dává cíl a směr, inspirujeme se na něm a učíme se novým věcem. Ráda bych byla členkou co nejvíce klubů, ale... Žádné nenacházím? Jak je možné, že nenacházím žádné aktivní pisálkovské kluby na blogu?

Dobře, našla jsem jeden, a to sice Literární klub, který po dlouhé době povstal z mrtvých, za což jsem skutečně ráda, a jehož členem jsem se stala podruhé ve své i jeho historii minulou středu. Jsem ráda, že je klub zpět. Ale kde je jeho aktivita? Kde je nějaká progrese? Kde je reklama a formalita celé věci? A hlavně: Kde jsou probůh členové? Neříkejte mi, že na Blog.cz se nenajde nikdo, kdo píše obstojně - skvěle, dobře, dokonale - a nemá zájem na psaní pro klub. Neříkejte mi, že projekt podobného ražení nemá smysl a budoucnost. Podle mého názoru má vše, všechny důvody k založení a všechny důvody, proč by jeho funkce měla být minimálně vynikající. Tak kde je problém?

Snažme se být lepší pisálci, protože pouze z dobrých pisálků rostou výborní spisovatelé (ach, ta slova mi vysloveně hladí ego). Prosím, lidé, zajímejte se o vlastní tvorbu a snažte se ji někam směřovat, aby to vše vůbec k něčemu bylo. Prosím, snažte se svou práci vybrušovat a vkládat do ní své emoce, protože právě emoce jsou ještě nezhmotněná podoba umění.

Spisovatelé všech krajů českých, spojte se! Spojte se v kluby, které jsou pro nás světlem na konci tunelu (světlem na konci prázdné lednice). Fungujme jako skupina. Nezávislé psaní je krásné, dokonalé a není nad svobodnou ruku spisovatele (s tím, že svých svobodných rukou bychom měli využít, dokud můžeme), ale pomocí klubů se můžeme vzájemně učit, jak být lepšími pisálky, učíme se od vlastních kolegů, a právě to mi přijde skvělé. Vám ne?

Matky, rotvajleři a policie

21. dubna 2015 v 8:28 | Claire
To jsem zase jednou šla do parku. Říkám, mám radši zimu, protože v mrazu se nikde nepotuluje tolik lidí, a už vůbec ne matek s kočárky a jejich ratolestmi, které se kroutí a pobíhají všude kolem, jako by jim někdo strčil do zadku drát pod proudem. Já se jim snažím vyhýbat, nemám ráda jejich křik a nemám ráda lidi vůbec, držím se od nich zrátka dál. Zmizte a nechtě mě být. Šinu si to tak se svým jezevčíkem přes trávník směrem k lesu, abych unikla té protivné vřavě, a projdu kolem matky, jejíž zhruba dvouletá holčička si rozhodla seznámit se s mým čtyřnohým doprovodem. Nebránila jsem jí, protože můj pes vyrůstal s dětmi (ostatně, jí jsou tři a mému bráškovi čtyři, takže si nejspíš dovedete představit výcvik, který má ten náš kartáč za sebou) a v životě se po nikom, ani cizím, natož dítěti, neohnal. Holčička se k Emě nakloní, pohladí ji, Ema zavrtí ocasem a pokračuje v chůzi. Konec příběhu. Vlastně ne konec, jak můžete očekávat, teď přide to klasické příběhové jenže.
Jenže. Matka se ke mně div nerozeběhla a nezačala na mě řvát, co to dělám, že jí ten pes mohl ublížit. Prosím? Větu v podstatě zopakovala, jen mnohem hlasitěji a hysteričtěji. Nasazuji klasický pubertální výraz "co je mi do toho ty jedna stará slepice ať už jsi pod drnem" a beze slova odcházím, tohle totiž opravdu nemám zapotřebí. Nezlobte se na mě, ale co to má být? Co je to za moresy, ječet na kolemjdoucí a vytýkat jim, že jejich děti chodí za psy cizích lidí?
Nejsem úplně splachovací, a tak jakmile jsem se konečně dostala do opuštěnější části lesoparku Stromovka, zanádávala jsem si pěkně od plic. Co to sakra bylo, kolik krav musí člověk denně potkat, pak se jeden diví, že je na světě tolik lidí s infarkty a podobné naprosto alogické spílání. Ale říkám si, že to je jedno, byl to jen jeden drobný a nepříjemný akcident a můžu to hodit za hlavu. Pohoda, klídek a leháro. Omyl.

Symbolem erotiky i moci

13. dubna 2015 v 7:00 | Claire
Fascinuje nás. Nejedna kultura ho považovala za dar bohů a zdroj magické moci. Tušíte? Jak jinak, je řeč o zlatě. Jeho kultura, jejíchž kořenů snad ani nelze nalézt, a krví tvrzená hodnota je spjata s lidskou chamtivostí, mocí, chtíčem ale i hojností a svatostí.
Zaměřme se na jeden konkrétní symbol, který mě obzvlášť zaujal. Jedná se o zlaté jablko. Hledala jsem co nejvíce informací, které by se zdály spolehlivé, ale nejdůvěryhodnějším zdrojem se mi zdál článek z OZlatu.cz, a proto se na něj společně podívejme.
Autorka Michaela Kašičková se zde zaměřuje především na řeckou mytologii. Příběh, kdy odložené dítě s královským původem Paris nalezlo svou cestu zpět ke svým rodičům a svou umíněností (kdy překrásná Helena prchá s princem Paridem do Troji) ničí i své rodné město je více než známý. Kdo by jej ale neznal, navštíví zmíněnou stránku zde.
Přečetli jste? Dobře. Zaměřme se nyní na samotnou symboliku. Jablko je podáno Paridovi, který namísto, aby moudře bohyně odmítl, sklonil hlavu a sám se zašlapal do prachu, že není volby hoden, vybírá si Afroditu - bohyni lásky, která mu přináší nejen nejkrásnější ženu světa, ale i zvonění o hranu.
Osud tu - jako v každé řecké báji - dominuje, to není nic nového pod sluncem. Co ovšem to naše zlaté jablko? Stejně jako u Adama s Evou je heslem pro pokušení, rozbuškou něčeho velkého a ničivého, u obou případů beze všech náznaků rozzuřilo vyšší moc. Zlatou barvu pak můžeme chápat, jak již bylo zmíněno, jako barvu bohů a sílu, moc.
Zlato vždy bylo a i nadále zůstává tím "nejvyšším a královským" kovem.

A jak to vidíte vy?

Účinky marihuany

11. dubna 2015 v 11:23 | Claire
Celkem často diskutované téma, a protože o něm mám celkem dost informací (pochopitelně pouze z doslechu, protože nejsem žádný drogový závislák a v životě bych se k podobné potupnosti nesnížila, obvzláště když nemá žádné zázračné účinky), rozhodla jsem se zde o tato pouze domnělá zjištění podělit.

Obecně. Pokud trávu vykouříte, účinek se dostaví do deseti minut a trvá jednu až čtyři hodiny. || Zdá se, že čas se až nesnešitelně vleče. || Účinek je pokaždé v podstatě jiný. || Pokud se přuhelíte, dochází ke zvracení. || Můžete se přes stav těžkého optimismu dostat do tzv. schýzy (není ani zdaleka pozitivním jevem).

Pokud jste pálili poprvé. Začne vás brnět hlava, povětšinou na temeni, máte strašné sucho v puse. Jste zpomalenější, opatrnější (hýbete se pomalu, protože máte strach, že něco shodíte, rozbijete). Jste unavenější nebo naopak neuvěřitelně naspeedovaní (účinky se liší podle modelu, člověk od člověka), máte chuť se někam posadit a vytuhnout nebo naopak jen běhat do kolečka.

Není to o tom, že vás tráva voblbne. Napadají vás ty nejbláznivěší věci.

Parta lidí sedí v trávě, v dubnu, v noci. "Ta obloha má strašně blbou grafiku, jsou úplně vidět pixely!" Zalkřičí někdo, ostatní se jen smějí a je slyšet praskání pytlíku od chipsů.

Senzory v mozku jsou neustále drážděny a tím pádem člověk nepřestává myslet - každá informace přebíjí tu předchozí a člověk získává krom schopnosti otravovat monologem sám sebe nadpřirozenou moc zapomenout i tu nejprimitivnější myšlenku. Může docházet ke změně stylu řeči (to se projevuje používáním např. slov, která běžně nepoužíváme - není problém i v odborných termínech), ke změně vnímání reality.

Prochází klubem Chapeau Rouge a hledá svou kamarádku. Má rudé a přivřené oči, usmívá se. A všichni lidé kolem mají místo hlav tykve.

Blog by neměla mít každá trubka

8. dubna 2015 v 20:51 | Claire
Jak už jsem tu jednou psala, miluji blog. Je to místo, kde člověk může být sám sebou. Mám ráda systém, mám ráda vedení blogu, všechny stránky jsou trochu india, trochu hipster a prochu pseudoemo. A tak to mám ráda. Ale jsou i věci, které jsou mi na některých blozích vysloveně jako sůl do očí. A tak si tu probereme nějaký ten překrásný pure hate a všechno si to vyjmenujeme. Mučení povoleno? Oukej, to mě k tomu ještě o to víc provokuje.

Článek za každou cenu. Tohle je něco nesnesitelného. Pokud nemám nápad, zkrátka nepíšu. Opravdu mě kousek pokaždé umře, když čtu ty různé bláboly typu: "Dneska mě jako článek nic nenapadlo, ale zítra ze sebe něco asi vymáčknu nebo tak jako co." Sorry, lidi, ale takhle to nejde. Psát článek o tom, že nemám co psát? Seriously?
Pokud žádáte čtenáře o inspiraci, tak to je pochopitelné. Ale psát o tom, že nemáte o čem psát? Jděte z blogu pryč, protože na blgu by měli být ti, co mají co napsat a co mají co říct, ať už o sobě nebo čemkoliv jiném.

Téma týdne vládne všemu. Stejně tak nadpis článku na zadané heslo. Pokud se už podaří zázrak a blogerka se nesnaží ze všech sil často náhodné slovní spojení definovat, je zadané téma alespoň v nadpisu. Jop, originalita především. Prosím, myslete trochu, když to píšete. Možná ten článek jednoho dne budete moci vytáhnout a pochlubit se jím. Třeba na někoho uděláte dobrý dojem (já teď teda musím působit jako neskutečná kyselá prdel), třeba někomu zlepšíte den a inpirujete ho. Nebo ho přesvědčíte, že jste totální imbecilové beze špetky iniciativy.

Národní hrdost, prosím!

6. dubna 2015 v 10:56 | Claire
Opravdu mě mrzí naše země. Čechy jsou krásný národ, ale málokdo to přizná. Je to nádherná země, ale málokdo se k ní hlásí. Čeština je krásný jazyk, ale málokdo to křičí proti příboji poangličťování, který nás jako oceán pláže omílá, až z nás nic nezbude. Tím nemíním, že poangličťování je špatné, jen musíme trvat na svém a zůstávat Čechy, neměnit se v někoho a něco jiného.
Jak si nás vůbec představují cizinci? Podle mých zkušeností (zn. po hození řeči se zahraničními přáteli) se češi jeví jako tlustí, líní čtyřicátníci, kteří tráví celý den sezením u televize, popíjeník piva, jezením "swickove" a "knedliku se omashkou". Máme podle nich každý alespoň deset psů a všichni jsme nutně kuřáci. Také tu jsou známé hezké holky, ale kdo ví, jestli mezi tím vším vůbec nějakou najdeme. Copak je tohle správné a normální? Nejvíce mě na tom dráždí právě to, že to je pravda! Podívejme se na vesnice, na český venkov. Znovu - z mých zkušeností - to do poslední tečky odpovídá. Ale to nekritizuji. Jak je možné, že v jiných zemích to není? Odpověď zní: Je to i v jiných zemích, jen jejich národní hrdost jim nedovolí něco podobného šířit a nechat ostatní národy pohlížet na sebe jako na špínu a odpad bez hodnoty. Na nás se tak shlíží. Shora. Ale my nejsme tím odpadem, nejsme tou špínou. Necháváme na sebe plivat a se skloněnou hlavou to tiše přijímáme. Jsme špína. Jsme zbyteční a neužiteční. Nemáme hodnotu. Už aby přijeli Američani a učinili tomu šmitec. Proč?
Nejsme špatní. Jsme výborní. Podívejme se na svou historii, na toho hrdého lva, který prezentuje naši zemi. Jak je možné, že se tolik hanbíme sami před sebou? Kolik úspěchů a příkoří už museli naši předci překonat, aby mohli Česku složit třeba jen písemnou poklonu? Jak by se na nás dnes dívali básníci jako Gellner, Machar, Seifert? Co Masaryk a Němcová? Co by si pomyslel Josef Hora s jeho Máchovskými variacemi? Jejich světlo je o to zářivější, v době dnešní temnoty, ale světlo nám nestačí. Vidíme na cestu, ale není nikdo, kdo by se po ní vydal. A kdo by měl? Básníci? Pisáci? Malíři? Politici? Odpověď je prostá, a o to více mě děsí, že ji tolik lidí nevidí a ještě více si ji zkrátka nepřipouští. My všichni tou cestou musíme jít, jako národ.

Potapěč

4. dubna 2015 v 14:15 | Lady≈Claire
Říká se, že při potápění se člověka do patnácti metrů pod hladinou tlak vody stále nadvznáší vzhůru, a pokud jdete podpatnáct, stáváte se kamenem a sami padáte ke dnu, ani se nemusíte snažit. Poté jse tak hluboko, že stěží poznáte, kde je dole a kde nahoře. Točíte se v kruzích, ve všeobjímající temnotě, tlak vám leží na prsou a vymačkává z vás duši. Jen málo paprsků světla dosáhne až na vaši sítnici. Dochází vzduch a vy víte, že pokud se vynoříte - pokud se vám to povede - příliš rychle, odsoudí vás kapalný dusík ve vašich žilách ke smrti. Visíte ve věčném šeru a tma kolem vás se podezřele zřetelně mění a přetváří do černého hávu té staré půnoční dámy.

I. Fáze Jen smočíte špičky prstů u nohou v tyrkysové vodě pod sebou. Je příjemně teplá. Okamžik váháte nad hladinou, až nakonec zajásáte a skočíte pořádnýho kufra do těch slaných a zdánlivě klidných vod. Voda je teplá. Krásná, třpytivá a příjemná. Poznáváte lidi a začínáte se s nimi bavit. Vy neznáte je a oni neznají vás. Užíváme si nevědomky tuto fázi, protože ještě netušíme, co nás čeká dál. Nověě zrozená přátelství - ta bez dotyků myslí a citů, bez zárodků empatie - jsou krásná, protože vše se děje za sklem našeho světa. Vidím tě jednou a nikdy znovu. Sbohem, možná se nikdy nepotkáme. Žádné projevy náklonnosti, lásky. Dva cizí lidé s klíčícími sympatiemi.

II. Fáze Cachtání se u hladiny je skvělé, ale protože jsme chtiví a zvídaví tvorové, nestačí nám. Skrze hladinu až do našeho oka zableskne jiskra, odkudsi ode dna. Třpytí se to. Chceme to, aniž bychom pořádně věděli, co to je. Ale je to tajemné, blyštivé a zatraceně nedosažitelné. A na čem se usnese naše mysl? Že po tom budeme prahnout a soužit se, dokud ten neznámý poklad nesevřeme v dlani. Chceme lidi blíž. Chceme přátele a chceme... něco víc? Nevíme, co chceme. Jen víme, že to nemáme a že to musíme mít.

III. Fáze Ponoříme se, ani se nestačíme nadechnout. Pomalu se suneme dolů, kopeme a mácháme rukama. Vždycky nás učili plavat, ne se potápět, ale zdá se, že to jde v celku samo. Jako bychom byli té věci na dně souzeni. Ale i když nám v krvi putuje adrenalin a my se mermomocí soustředíme na ten ve vteřině vztyčený cíl, cítíte, že se voda ochladila a tlak se zvýšil. Překračujete hranici patnácti metrů a namísto potápění jen padáte. Jako kámen. Potápíte se pro něco. Pro někoho. Všechno kolem odmítá, ale vy jste se rozhodli. Není cesty zpět.

Co očekávat od vlastního bytu?

1. dubna 2015 v 13:40 | Lady≈Claire
Bydlíte s rodiči a pořád fňukáte, jak vás to irituje. Je to na nic, doma pořád někdo prudí. Nemám chvíli pro sebe (ano, i "pro sebe"), moje jídlo v lednici pokaždé někdo sežere, permanentně se mi někdo hrabe ve věcech... A takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Ano, nepopiratelně. Bydlet s rodiči má řadu silně dominujících nevýhod. A pokud tu nacházíme nějaké výhody, mermomocí si je nechceme připustit. Stejně ná nakonec vyšťourají. Sníte si svoje puberťácké idylky, jak budete samostatní, stateční a obdivovaní, jak vás nic nepřekvapí. Jak si budete doma vařit jako páni, jak budete moct chodit domů kdy se vám zlíbí. Jak budete pořádat party (pro případné zájemce swingers party) a jak to bude fantastické. A proto šetříte, držíte si palce, sledujete realitky nebo vás potká šťastná náhoda nebo zlatý(í) rodič(e) (jak je to v mém případě), až nakonec sbalíte svých pět švestek a odstěhujete se do vlastního kutlochu. Heureka a paráda. Bydlíte sami. Zabouchnete za sebou dveře, svalíte se do postele ve svém poloprázdném bytě a těšíte se z vlastní existence. Zprvu jste maličko se stěhováním zaváhali, ale teď už tu sedíte a není cesty zpět. A to je dobře. Kdyby bylo pokaždé cesty zpět, všichni bychom se rázem ocitli hluboko pod mořem ve formě primitivních řas.

Jídlo. Jo, zase to žrádlo. Vždycky bylo problémem (například že nás ze všech stran štědře obdařovalo špekem), ale teď se stává ze starého známého přítele nepřítelem. Nakupovali jste někdy jídlo? Pak víte, o čem tu mluvím. Jdete do obchodu se dvěma stovkama a vrátíte se prakticky s prázdnýma rukama. A teď si to uvědomujete ještě víc. Dokud bydlíte u maminky - máte ponětí, kolik stojí obyčejný toaletní papír? Tak jděte a zjistěteto, protože pro nás, co tak trochu žijeme "na vlastní pěst" už není cesty zpět. Takže máme první problém, nakupování. Kdo tam má pořád chodit? Kde na to máme brát peníze a čas? Další komplikací je pochopitelně vaření. Kdo má pořád kuchtit? Kde na to máme brát čas a energii? Ale k tomu se nejspíš vyjádřím až jindy.

► Uklízení. Já jsem od přírody čistotný úchyl. To ale nic nemění na faktu, že jsem líná. Natíním vám zde jednu scénu. Jste devět hodin ve škole, poté jdete utratit zbylé peníze za oblečení, protože zkrátka nemáte co na sebe (což je pro vás ortelem hladovění), svůj pobíhací záchvat zakončíte v kavárně, protože kofein je to jediné, co vás ještě udrží na nohou při vidině studia na druhý den, abyste byli správnou kýženě nedokonalým obrazem idey společnosti při touze po dokonalosti. Dotáhnete se domů, zabouchnete za sebou dveře a uvidíte ten binec v bytě. A teď se rozhodněte. Úklid? Škola? Čtení/jakýkolivjinýkoníček? Spánek? Všechno si žádá vaši pozornost, ale už je osm večer a vy musíte jít spát dřív. Co dělat?
Tak první radou bude jednoznačně toto: Nikdy nedělejte bordel. Musí se uklízet, což nikoho nebaví a je odporný. Nechoďte spát, když kolem sebe necháváte spoušť, protože bez ohledu na to, co vás druhý den čeká, nikdy se vám nebude chtít hned po příchodu domů něco dělat - kor uklízet.
Ono pokud nejste šílení, nikdy nevydržíte tak úplně žít v bordelu. Pokaždé si v podstatě sami od sebe uklidíte bez zásadního remcání. Jen to zkrátka žere čas a energii.

► Vztahy. Vždycky jsem měla se svou rodinou vztahy tak trochu na štíru, ale od doby, co jsem se odstěhovala, se to zlepšuje. Ono i pro asociála a samotáře je být 24/7 sám celkem peklo (zkusila jsem takhle jeden týden a skutečně to nešlo). Vážíte si mnohem víc lidí, které tak často nevídáte a nejste tak kyselá prdel jako normálně (alespoň v mém případě). Stejně tak, pokud máte známost, není pro vás problém udělat si na sebe čas (ještě tak toho někoho najít, a budu happy jak dva grapy).

Něco tu chybí. Pro mě největším šokem zprvu bylo to, že doma zkrátka něco chybí. Kolikrát jste u mamminky postrádali utěrky? Deštník? Kapesníky? Nikdy, co? Tak to se těšte na vlastní byt, protože něco takového je u nás na denním pořádku. Bohužel. Čistící prostředky? Jsou pryč v cuku letu, ani nemrknete. Houba na nádobí? Rychlá opotřeba - vždyť jste ji kupovali nedávno, snad ani ne před půl rokem! Proč teď vypadá jak slimák převálcovaný parní lokomotivou? Papíry. Papíry? Ještě nikdy se mi nestalo, že bych neměla kam psát! Zde je zkrátka nutné smířit se s jedinou věcí, a to sice že upgradování bytu na domov skutečně chvíli trvá. Nejprve potřebujete nasbírat horu sentimentálního bordelu, který vám bude líto vyhodit, kytky a polšáře, fotografie, u nichž si nebudete pamatovat jejich pořízení. Těším se ne ten level up.

► Haló...? Jste zvyklí žít s lidmi, se zvířaty. Jste zvyklí slýchat v noci pochodující drápky po podlaze (aneb já a můj jezevčík), škrábání na dveře. Skřpání parket a vrzání klik. Nic z toho nezmizí, jen není nikdo, kdo by ty zvuky vydával. Tedy je, pochopitelně, že je, jen vy v tu chvíli začínáte být lehce iracionální a kreativní po směru vymýšlení nových paranormálních teorií. Ale časem se uklidníte. Pochopíte, že lednice dělá zvuky. Že dřevo pracuje. Že sousedi mluví a chodí stejně jako vy. A přestanete konečně vyšilovat a začnete se cítit víc jako doma.

Co znamená být šťastným?

29. března 2015 v 19:00 | Lady≈Claire
Čím víc se člověk boří do bahna na dně svého osobního rybníčku Brčálníku, tím víc dumá nad tím, co se - a kdo se - nadchází nad jeho hladinou. Tohle se mi drží na mysli poslední týden. Fňuk. Chci být šťastná. Proč nejsem. Proč jsou jiní. Jsem ale chudák. Achjo. Smutný. Potřebuju obejmout. Co dělám špatně? Rozhlížím se kolem sebe. Na všech možných místech, v opuštěných parcích, v obchodech, ve škole, na ulici... Na plesech. Víme, jak to dopadlo posledně a pokud to mám formulovat tak, aby to neznělo přílišně vykolejeně, jsem ráda, že jsem pro přemýšlení neposkytla sama sobě více času (i když afterparty byla podle všech dostupných recenzí nevídaná a neopakovatelná, což mě upřímně drásá nervy, když všechny předchozí byly k ničemu, ale nechme spekulací). Každopádně stojím na plese a lehce šilhavýma očkama zhodnocuji situaci kolem. Tolik úsměvů a tolik radosti na jediném parketu. Jako náhled do jiného vesmíru. Čím to?

Všímám si prvního páru. Záře tváří Tváře jim září, lehce do odstínu purpuru, barvy vína, ale jsou nepopiratelně šťastní. Nebo je šťastný každý jeden z nich. Nebo obojí. U srdce mě bodá osten žárlivosti. A ne proto, že bych prahla po tom, co mají dočasně oni (nebo si to alespoň nalhávám), ale proto, že znám tanečnici. Kurtizána. Všichni to vědí a říkají. Ona to ví. A přesto je šťastná. Je hloupá, naivní... Ale šťastná. Snažím se žít život podle vlastního svědomí, ale stejně chci něco jiného. Tráva za plotem je vždy zelenější. Ale proč by to tak mělo být? Ona je šťastná. Proč bych nemohla být i já. Hmf. Protože si v tom sama bráním, a zde se na důvod ptát přestávám, protože by mi stejně neměl kdo odpovědět.

Jak být dokonalou?

23. března 2015 v 20:49 | Lady≈Claire
Přiklání se k nám jaro. Rozráží dveře a ctí nás svou přítomností. Pomalu ale jistě se zbavujete teplých svetrů a vklouzáváte do o něco lehčích topíků. S nimi se ale odhaluje i ta tuková vrstva, ve které se v zimě tak dobře hřálo a hovělo. Stojím před zrcadlem a prstem se bodám do panděra, co mi visí téměř až u kolen. Hmf. Ať žijou Vánoce a všechno to pitomý cukroví, pomyslím si, když si zrovna cpu do tlamy desátou lžičku Nutelly. Proč nemám taky dokonalou postavu, jako všechny ty holky tam venku? Vždyť pro to dělám všechno, vzlykám, když si zrovna cpu do obličeje desátou Twixku. Měla bych víc pít, pít se musí, uvědomuju si, a klopím do sebe plechovku Coly. Tak takhle by to asi nešlo. Ale jak z toho skutečně ven? Zde v podstatě popíšu svůj režim, jak to funguje u mě, takže /ověřeno/.

1) Zvřete klapačku, přestaňte fňukat a něco s sebou udělejte. Pochybuji, že kterákoli dokonalá postava je výsledkem bezchybné genetické informace. Skončete s vroucným přáním a konejte. Nikdo jiný to za vás neudělá.

2) Voda, základ života. Přepněte na kohoutkovou vodu. Je dostupná, nemusíte ji kupovat. Pokud vám "nechutná", nakapejte si do ní trochu citronu. Jen a pouze voda. Je zdravá pro pleť, čistí tělo. Je zkrátka dobrá a rozhodně z ní nenabudete. Kafe omezte (můj limit je jedno týdně) nebo přepněte na čaje s vysokým obsahem kofeinu (není to moc dobrá náhražka, ale lepří to než nic). Každý večer než jdete spát, prolijte se dvěma sklenicemi vody. Také pozor na alkohol, nabírá se po něm rychleji, než se může zdát.

3) Chodit spát s prázdným žaludkem. Naučte se jedno pravidlo, a to sice že večer se zkrátka nežere. Po šesté večer se zkrátka uzavírají brány lednice a vy máte smůlu. Pokud jo chcípáte hlady, poslužte si polovinou salátové okurky. Znovu, plné vody a vitamínů. Přes den se v podstatě futrujte čím chcete, mějte ale na paměti, že by čokoláda neměla tvořit 70% jídelníčku (chápu, je to lákavé, ale platí se za to špekem), a přidávat si je tabu (končete s jídlem, když máte plný žaludek, ne když už nemáte chuť).

4) Utečme od svých problémů. Už jsem vyzkoušela pěknou řádku sportů, ale žádný mi nepomohl tolik jako běhání. Zkuste to. Udělejte si čas alespoň dvakrát týdně, hýbejte se pěkně zadarmo venku na čerstvém vzduchu. Není lepší způsob, jak vyřešit problém s nadbytečnými "zásobami". Běhání pomáhá jednak pochopitelně na nohy, zadek, ale i na boky a břicho, nemluvě o zádech, která mě po mých joggingivých záchvatech přestala bolet.

5) Zdrhání je dobré, posilování ještě lepší. Teda dohromady. Prostě to pomáhá. Chcete pevné břicho? Dělejte pro to něco. Vykašlete se na challenge a dejte se do své vlastní. Vezměte si sluchátka, "zajistěte" si někde nohy, zkřižte si ruce na prsou (tím se vám narovnají záda) a počítejte, kolik sedů lehů uděláte najednou. Když budete skutečně mrtví, přidejte ještě deset na vrch. To je vaše suma, kterou budete dávat každý den, a až vám i to bude připadat málo, ještě si přisadíte. Také není od věci nějaké to protahování, které jde vcelku dobře dohromady s během.

Všechny důvody, proč mít a milovat blog

4. března 2015 v 11:43 | Lady≈Claire
Blog. Je to tolik let, co jsem tento skrytý kout světa objevila, a stejně se mi zdá stejně skvělý jako první den, kdy jsem poprvé otevřela odkaz své dávno zašlé stránky. Jsem za to šťastná. Nebýt toho dne, jsem sama. S reálnými přáteli, ale sama, kdo spatřuje svou skutečnou tvář. Často se možná utápím v depresích, často srším euforií. Všechno jsou to články psané z záchvatu mých nálad a pocitů. A tak to také má být. Protože tohle je náš svět. Nás svět v našich vlastních rukou.

Váš blog. Váš vesmír.
Jistě jste si prohlíželi stránky jiných blogerů. Každá je jiná. Každá je jiný svět. Každá je obrazem jejich vlastního vnímání světa. Tak se dívá jinýma očima - textem. Emoce radosti, štěstí, zoufalství. To vše vás naplní během několika málo minut, co věnujete pozornost jiným stránkám. Miluji to.
Vše si přizpůsobíte, vše je vám nakloněno. Svoboda slova, svoboda názoru. Napište to tak na napište to znovu. Vy jste tu stvořitel, vy máte tu sílu a vy jste autorem, majitelem. Vy jste ti, kolem kterých se tento vesmír otáčí. Buďte jimi, bu´dte egoističtí, otevření. Ukažte světu svou (anonymní) tvář a svět vás přijme. Protože to bude váš svět.

Komunita na blogu je zkrátka skvělá!
Miluji vás, lidi! Myslím jednak své čtenáře, druhak samotné adminy blogu jak takového. Jste smutní, napíšete svůj příbeh, díváte se na vydaný článek a jste zoufalí, smutní. Odhození a ztracení. Nechtění, nepochopení. A v tu ránu se u článku objeví komentář. S podporou, soucitem, prapodivnou anonymní láskyplností a pochopením.
Lidé zde na blogu mi často připomínají, že ne všichni jsou takové bestie, jakými se zdají být. Mám vás ráda, vás všechny. Ať jste tu prvně nebo mě a mé myšlenky navštěvujete pravidelně. Mám vás ráda a chci, aby jste se v mém malém vesmíru a mém malém nekonečnu (pozdrav milovníkům Johna Greena) tak i cítili.
Podpora, všichni se vzájemně držíme. Anonymní deníček s náhledem pro každého, kdo má zájem. Je skvělé slyšet názory lidí, které jsou zkrátka nestranné (právě ty mi často pomáhají urovnat si věci v hlavě).
Jsou tu špatní autoři, jsou tu dobří autoři a jsou tu skvělí autoři. Vzájemná inspirace je perfektní, každým dnem, kdy nacházím nové styly a čtu si různé články na různých stránkách mám pocit, že se učím - ať už životní zkušenosti, psaní nebo zkrátka recepty a návody.
Mít blog znamená mít rád čtení a psaní. Čtení a psaní jsou můj život. Blog je můj život.

Nesurfujeme nadarmo!
Spousta lidí si představuje sezení u počítače zkrátka jako civění do Facebooku nebo sledování seriálu. Bohužel, většina lidí to tak také má. Ale my ne. My jsme blogaři, my jsme pseudoumělci, spisovatelé ammatéři, kteří se učí nové techniky. Jsme sochaři životů a zakladatelé měst z písku. My píšeme, my čteme. My trávíme čas tvořením něčeho. To není ztráta času. To je investice do našich talentů. Tedy pokud se snažíte mít nějakou úroveň a pokud se chcete zlepšovat.

Stále lepší a lepší!
Podle mě se blog každým rokem zlepšuje. Změny jsou stále k lepšímu.
Musím hlavně klást důraz na rozvolnění dříve křečovité striktnosti a cenzury. Já sama sice nejsem příznivcem pornopovídek a bůhví čeho všeho podobného tomuto žánru, ale jsem určitě pro povolení. Cenzura je eufemistický název pro nesvobodu slova. A právě svoboda slova, jak již bylo zmíněno, je na blogu tou fantastickou magií.
Stejně tak systémové úpravy, na které popravdě řečeno ze začátku pokaždé nadávám, protože jsem zkrátka líná učit se něco nového, ale při zpětném pohledu je to vždy krok správným směrem.
Blog je skvělý projekt. Mám ho od srdce ráda a jsem šťastná, že se tahle možnost lidem naskytuje.

Ještě jednou díky všem blogerům i samotnému Blogu, že všichni jste!

Drogy? Najdou si vás. Získají si vás.

23. února 2015 v 20:58 | Lady≈Claire
Drogy. Fuj. Nikdy bych se toho nedotla. Kouření je hnus. Alkoholismus stejně tak. Jak se k tomu může někdo vůbec snížit? Je to jen pro zoufalce a odpad společnosti. A tohle si opakujete. Věříte tomu, jste o tom skálopevně přesvědčení. Nepijete, nekouříte, je vám to cizí. Odporné. Zbytečné. K čemu? A to je jen to nejzákladnější, co teprve fetky na ulicích? Hnus.
Ale pak začnete chodit mezi lidi. Sedíte s nimi v hospodě. Všichni si objednávají pivo a pak se barman obrátí na vás. Než se k něčemu rozhoupete, někdo z davu přátel odpoví za vás. A tak před vás přistane chlazený Kozel. Zíráte na toho zrzka, a pak po vzoru všech ostatních zvednete pulitr, přiťuknete si, rituálně klepnete sklenicí o desku stolu a přihnete si prvních pár doušků.
Zachutná vám. Nemusí ani nijak zvlášť, ale jak utíká čas, vy to do sebe lijete, až v pulitru nic nezůstane. Parta se společně s vámi zvedá a odcházíte po zaplacení z podniku. Jdete do večerky. Kupuje se tvrdej. Máte v hlavě něco málo naváto a tak si připlatíte taky. Za nenáviděný pití, za drogy. Všichni se smějí, vy se smějete s nimi. Teď skutečně patříte do party zvířat, žadné samotné sezení doma. A je to tak omamné. Nechcete, aby to někdy skončilo. Jste tam, kde chcete být. Mladí, silní, vášniví, divocí. Opilí na mol. Šťastní.
Nalijete toho do sebe ještě trochu. A ještě. A tolik, že nevíte, kde jste, ale jste tam, kde chcete být. Všichni si zapálí. Odmítnete i při své opilosti. Pořád je to hnus, to se nezměnilo.
Ale když kolem vás lidem jde od úst ten dým, je na tom něco omamného. Dokonalé gesto mávnutí nad životem.
Všem nám vždycky opakovali, že cigaretu nám bude někdo nutit. Není to pravda - který kuřák by se dobrovolně vzdal jednoho kousku? Vy sami se po ní budete plazit, budete ji chtít, protože se vám zkrátka bude líbit to zahození vlastní důstojnosti, protože si v tu chvíli neustále opakujete stupidní YOLO a můžete si vyškrábat oči z toho nedostatku rebelství. Je jedno, jestli vám je 14 nebo 18. Držíte v ruce tu zapovězenou tyčinku, o které vyprávěla maminka. Teda vy ji nedržíte. Vy si to jen vroucně přejete.
Druhý den ráno se probudíte. Všechna energie je pryč, všechen smysl ve vesmíru se vypařil společně se vzpomínkami včerejšího večera. Je vám blbě. Možná zvracíte a možná zvracíte znovu. Tohle už nikdy nebudete opakovat. Kašlete na to.
Třeba měsíc nikam nechodíte, třeba půl roku se nikde neobjevíte, protože si pamatujete, jak bídně jste dopadli následujícího rána.
A pak se někam - třeba omylem - znovu nachomýtnete. Před vám přistane další Kozel, tentokrát bez námitek se do něj pustíte. Ale teď už víte, jak na to. Víte, že nesmíte pít moc. A tak se jen středně ztřískáte, výjevy z té poslední party se opakují jen s tím rozdílem, že vy nejste na kaši. A o to je to ještě lepší. Ptáte se sami sebe proč jste nikam tak dlouho nešli.
Než se svalíte o půl třetí do postele, vypijete snad hektolitr vody a sníte něco málo, co jste vyhrabali v lednici. A pak vytuhnete.
Ráno se probudíte, je vám dobře. Cítíte se skvěle. Po vydatné socializaci, spokojeně si hovíte v peřinách a smějete se tomu, co se minulý den stalo. Jste spokojení. Nikomu to neublížilo. Bylo to tak dobrý. Tak vlastně - proč ne? Proč nechodit ven? Je to v pohodě. Jasně, že je to v pohodě, když jste se právě naučili používat drogy správně.

Návrat zimy: Jak se z toho nezbláznit?

22. října 2014 v 10:15 | Lady≈Claire
Noci se prodlužují, nyxofilové jako jsem já si v tom libují. Vrací se zima a mráz, dešťové přeháňky mizí, a na jejich místo nastupuje jen ledový vítr, který s sebou přináší zvěst sněhových plískanic. Pokud jste stejný šílenec jako já, puká vám stejně tak srdce blahem. Jistě, léto je fajn, miluju horko, miluju vyhřívání se na sluníčku, ale není nad teplý svetr, hrnek horké čokolády a nějakou tu dobrou knížku. Pokud to ale necítíte stejně, jak se z toho vymotat? Je to snazší, než se zdá.

1) Najděte si své teplíčko. Nahrňte na sebe vlněný svetr - z něj se na svět hned dívá o něco lépe, zbavíte se tak nepříjemně zmrzlých rukou, máte pocit, jako byste celý den nevylezli z postele. A nejenom svetry. Chyba spousty lidí spočívá právě v jejich oblékání. Čím větší zima, tím větší únava. Vyvarujte se toho.
2) Teplé nápoje vždy s sebou! Člověk, který objevil termohrnek by měl dostat boží požehnání, protože není nad tahat s sebou celý den horké kafe nebo čaj. Jednak vás udržuje v přiměřené bdělosti, druhak v teple. No neber to.
3) Chodit spát dříve! Zima s sebou zrátka přináší tmu, a my se tomu musíme přizpůsobit, není jiné cesty. Odlepte se od počítačové obrazovky dříve, zahrabte se do peřin a dopřejte si o něco delší spánek. Ponocování je sice fajn, ale ne pro vaše zdraví.
4) Víc času pro sebe! Vyšetřete si pro sebe více času! Dovolte si pár hodin prostého lenošení, kdy se jen rozvalíte na pohovce s knížkou, nebo na gauči s filmem, nebo na podlaze s rozmalovaným obrazem. Nechte své lenosti také nějaký prostor!
5) Nezapomínejte na socializaci! V zimě má každý tendenci zahrabat se ve své vlastní jeskyni, a už nikdy nevystrčit čumák ani za vchod. Přemozte to. Pokud se takhle budete izolovat, dopadne na vás zimní deprese mnohem snáze.
6) Teplo, teplo, teplo! Jezte teplá jídla. Dodají vám energii... a teplo. Nenechte se zasypat sněhem! Zkoušejte vařit, máte teď pro to motivaci i příležitost.
7) Najděte si někoho, s kým ten mráz přetrpíte! Pochopitelně, jak se říká: Ve dvou se to lépe táhne! Zkuste si najít nové přátele a zasvěťte temné noci plné bílých světel seznamování se s někým novým! A možná i svobodným!
8) Horké lázně lékem na všechno! Nezapomeňte se čas od času naložit do horké vany plné bublin, a odmočit ze sebe všechnu zimu a nepohodu! TIP: Zkoušejte i pár vonných olejů, budete jejich účinkem překvapeni!
9) Svíčky, a romantika nejen pro jednoho! Zapalte si po bytě/domě pár svíček! Vše bude ihned útulnější!
10) Dejte prostor vánoční atmosféře! Rozvěste pár světýlek a zapalte františka! Dejte svému bydlení kolem ramen šálu a do ruky teplý čaj, a on vás přivítá stejně vřele!

3 životní zkušenosti mojí maličkosti

19. října 2014 v 11:34 | Lady≈Claire
Chtěla bych se s vámi podělit o pár svých životních zkušeností, které jsem stihla sehrabat. Nejsou to sice žádná zlatá moudra, která budete ctít do konce svých životů, ale jsou to mé osobní pravdy, které sice ne vždy dodržuji, ale naprosto zaručeně na to také pokaždé doplatím. Nejsou to moudré rady, které vám ukáží směr, když bloudíte někde za hranicemi svých sil, ale ale jsou to pomocné berličky pro duši. Alespoň pro tu mou.

1) Názor jako oko v hlavě
Svůj názor si nechávejte pro sebe. Alespoň názor na ostatní lidi. Je jedno, jestli je kladný nebo záporný, jestli je charakteru "miluju ho" nebo "totální čurák". Na tom vážně nezáleží, ale podle mojí zkušenosti se vám vyřčení něčeho podobného vždycky vrátí, nehezky vrátí. Protože lidi kolem netolerují změny názorů, i když je to úplně směšné. Nikdy nemáte možnost obrátit kartu, aniž byste to nějak obhajovali nebo omlouvali. Neříkejte názor na někoho, protože lidi nezapomínají nic, co by mohli poslat někam dál. Jasně, sdělujte své pocity, dojmy i názory lidem, kterým opravdu věříte, nejlepším přátelům. Ale něsvěřujte své myšlenky lidem, o kterých můžete jen na okamžik pochybovat. Vrátí se vám to. Alespoň mně se to prozatím vždy vrátilo, a to dost nepěkně. Možná se bavím s nesprávnými lidmi. Nebo možná jsou lidi prostě svině od kosti.

2) Nechlastejte, nestojí to za to
Pokud jste zatím nezačali nasávat ve velkém měřítku, dávám vám radu: nedělejte to. Poslední rok jsem strávila tím, že jsem každý víkend někde pobíhala, smyslu zbavená, vyhazovala peníze za chlast. Nejenom že se vám vždy povede udělat něco, čeho druhý den litujete, za co se stydíte nebo si přejete, aby jste se radši vůbec nenarodili, máte k tomu jako bonus i vycíděnou peněženku a kocovinu jak hovado. Požívání alkoholu vám dokonce nabízí i spoustu úžasných chorob a neduhů, a jako bonus permanentně umaštěnou kůži, vlasy, a vlastně všechno. Chováte se po něm jako kretén, jste nasraný, nebo máte alespoň depku. Perfektní.
Ne, teď vážně. Pokud si dáte pár piv nebo panáků, nic nenamítám, ráda se přidám. Ale opravdu nepijte hodně. Najděte svou míru, a nikdy ji nepřekročte. Kocoviny za to nestojí. Probírala jsem to snad se všema vrstevníkama (kluci i holky, všichni kolem 18 až 20, aby to nevypadalo, že vám cpu názory 12ti letý kravky, co se právě poprvý v životě pozvracela z pití). Opakuju, nic z toho, co chlast přináší, za to nestojí. To už radši hulte, po tom se zkrátka jen přejíte a s úsměvem na rtu někde usnete, ráno je vám dobře a jste perfektně vyspalí (ověřeno a podporováno). Jen flashbacky jsou celkem zajímavá záležistot.

3) Lidé vás nezrazují
Lidé vás nezrazují, zkrátka je jen lépe poznáváte. Je to sice trochu převzatý a rozvedený citát, ale je to tak. Nedejte na pomluvy, ale nezapomínejte na ně, nezapomínejte na to, co se o lidech nese. Udělejte si vlastní názor na každého zvlášť. Nebuďte naivní, nebuďte zahořklí. Dejte člověku prostor, ať na vás udělá dojem sám. Poznávejto ho do hloubky, všímejte si toho, co má rád, protože od toho se odvíjí, kdo spí uvnitř jeho hlavy. A ten nikam neodejde, spí tam pořád. Lidé se nemění. Lidé nemění svůj způsob uvažování, alespoň ne často. A jestliže vás někdo podtrhne, zkrátka jste ho jen poznali o něco lépe.

A jaké jsou vaše životní pravdy?

Být looser - hit dnešní doby

2. září 2014 v 23:04 | Lady≈Claire

Vytahuje krabičku, ve které zbývá méně než polovina cigaret. Přiopile se směje a nabízí celému hloučku lidí, kteří stojí kolem. Polovina z nich třímá v ruce cinkajísí lahve a pulitry, opírají se vzájemně o sebe, křičí. Taky se motám, taky držím v ruce lahev. Směju se. Z krabky jsou postupně vytaženy všechny cigarety, až na poslední, která se zastaví u mě. Okamžik na ni rozostřeně zírám a snažím se vzpomenout si, jak dlouho trvalo, než se vyprázdnila. Zvedám ruku a zastavuji se s ní nad posledním kouskem. Dotknu se béžového filtru, ale nakonec zase spustím ruku a zmateně zahuhlám, něco o tm, že přece nejsem kuřák. Hlouček se zasměje, někdo mě plácne přes zadek.
"Jo, to víš že jo," zasměje se moje kamarádka, která drží krabičku v ruce, "ale přece ji tam chudinku nenechám samotnou." Na to vytahuje poslední kousek a společně s tím prvním si ho připálí putovním zapalovačem. Hlouček se směje na celé kolo. Já se k nim nepřipojím, jen si pro jistotu znovu přihnu z lave. Jsem ještě v pohodě, jsem při vědomí, je mi dobře. Všechno je v pohodě. Když se dokouří i ten poslední špaček, sebereme se a jdeme do večerky pro rum a kolu. Půlka sladké černé polovody se vylije u křoví a její místo zaplní kapitán Morgan. Chvíli s petlahví třepeme, dokud se všechno nechutné a jedovaté uvnitř perfektně nepromíchá a někdo neusoudí okem odborníka, že je hotovo. Lahev putuje, stejně jako cigára předtím, jen s tím rozdílem, že tentokrát se připojím i já. Teprve teď si všímám, že nejsem tak úplně v pohodě. Jsem vlastně celkem slušně v háji. Pak se mi nějak dostane do ruky melounová vodka.

Jsi to, co jíš! (18+)

29. srpna 2014 v 18:55 | Lady≈Claire

Opravdu si přeji být vegetariánem, ale mám strach, že bych to nevydržela. Čas od času si upřímně přeju, abych navštívila jatka a nechala se dobrovolně traumatizovat, abych přestala jíst maso. Úplně. Podle mého názoru jsem už vyspělá (minimálně po té stránce růstu), a nahrazení masa vitamíny a podobně mě nemůže nijak zásadně ovlivnit. Pěkná slova, ještě se dokopat k činu. Už dlouhou dobu vaříme doma vegetariánsky. Recepty jsou skutečne snadné. V dnešní době je maso drahé. Brzo se budu stěhovat do vlastního, a něco jako je šetření mi rozhodně nemůže uškodit. V čem je tedy problém?

Ztracená minulost. Nejasná budoucnost. Ale přítomnost je mou.

28. srpna 2014 v 18:02 | Lady≈Claire
Ztrácíme se. Nacházíme se. Naše vzpomínky blednou jako polaroidové fotografie. Naplňuje nás hlad, který krmíme sebou samými, hledáme východiska, abychom se mohli znovu ztratit do temných tunelů všedního světa. Nacházíme světlo, přitahuje nás, jako můru o půlnoční hodině. Vždycky najdeme světlo. Protože i když je kolem temnota, světlo je to jediné, co v ní můžeme spatřit.

Síla našeho podvědomí je obdivuhodná. Samo se léčí, samo se živí skrze vědomí. Samo nás děsí, aby nás na něco upozornilo. Dokážeme v něm držet naše nejhlubší tajemství, o kterých ani sami nevíme, dokáže nám splnit přání, o jakých se nám nikdy ani nesnilo. Jedinou jeho branou je vědomí. Vědomí drží naši duši, dá-li se to tak nazvat, na uzdě. A když uzdu popustíme. Když nám ji podvědomí vytrhne z rukou. Co se stane? Zbavíme se zlých vzpomínek. Vytěsníme je, zapomeneme. V rámci pudu sebezáchovy vymažeme vlastní paměť.

Trauma z dětství se omyje jako špína na prázdném šálku, aby se mohl znovu naplnit něčím novým, lepším.

A já ten svůj naplňuji něčím novým, něčím lepším.

DRŽ KLAPAČKU A USMĚJ SE!!

6. srpna 2014 v 22:24 | Lady≈Claire
Tak jo.
Chci se omluvit, za ty předešlé články.
Jak se na ně zpětně koukám, jsou to ty nejzbytečnější výlevy, jaké ze sebe mohl kdy kdo vyzvrátit. Poslední dobou opravdu nedělám nic jiného, než že jen fňukám a lituju se. Vážně už to musí přestat, protože nic a nikdo nevyhrabe člověka ze srabu, než on sám. A já se k tomu odhodlala právě teď a právě tady. Nevím, jestli je dneska v módě být pesimista, hrát si na totálního outsidera a neustále opakovat frázi "jsem jiná, mám to těžký, achich ouvej". Nechci taková být. Věřím, že jsem alespoň něčím trochu odlišná (protože moje poslední přání je být připitomělou ovcí), ale rozhodně to nebudu prezentovat takhle. (Což mě vlastně přivádí k myšlence, že to ty holky dělají jen proto, že samy nevěří tomu, že jsou výjimenčné, a proto doufají, že jim to tahle fráze nějak přisvojí nebo tak něco.)

Chci být milejší na lidi. Chci přestat s neustálými urážkami a sarkastickými poznámkami. Sice přiznávám, že to určitě každého baví a zajímá, ale už jsme se mým fantastickým komickým kouskům nasmáli dost (určitě!). Jak už jsem tady minule povřeskovala, jak se mi líbí hipster styl, pokusím se tomu maličko přiblížit - ne stylem oblékaní nebo podobně - na to jsem moc chudý člověk, a navíc znám sto lepších způsobů, jak líp utratit peníze než za hadry (např. Lenovo notebook), nýbrž jejich kulturností. Neustále všem cpu, jak jsem strašný milovník knížek. Ale kdy jsem něco přečetla naposledy? Před čtrnácti dny jsem dorazila jednu tří set stránkovou knížku (2.díl Divergence - největší fantasmagorická spatlanina pod sluncem), a to je všechno. To by se mělo napravit. Dál divadla. Tam jsem nebyla od konce školního roku. Co to má být?! Opery, balety. Neustále jen sedím doma na zadku (a chození po hospodách a bytech vážně nepočítám jako kulturní akci).

Pořídím si domů nějakou kytku. Budu se o ní starat, aby mi, narozdíl od jejích dávno mrtvých předchůdkyň, přežila alespoň měsíc. Pořídím si nějaké bylinky. Stanu se trochu víc milovníkem přírody, za kterého se neustále prohlašuji (taky to tak cítím, ale můj pokoj vypadá jako staveniště a po něčem živém nebo dokonce zeleném tu neštěkne ani náš pes). Začnu se na svět dívat jinýma očima. Neznuděnýma, jasnějšíma. Pesimismus mě už unavuje, a koho taky ne.

Kéž by si něco podobného řekla každá holka, že jediné, co ti zbývá, když jsi na dně, je plavat ke hladině.

Přestaňtě kritizovat hipstery!

4. srpna 2014 v 19:23 | Lady≈Claire
Některými vyčleňovaní, odsuzovaní, nenávidění. Jinými milovaní, obdivovaní, vážení.
Svět se nám rozdělil na dva zbytečné tábory, plné rádoby umělců, rádoby SWAGerů, "originálních YOLOistů", kteří si vyhledávají rady, jak se oblékat i chovat, na internetu.
Má vůbec cenu se k některým z nich přiklánět? Nemá nám to být úplně jedno? Ať si každý žije po svém. Ano, to by byl názor rozumného člověka. Ale kdo říká, že já jsem rozumný člověk se správnými úsudky.
Pouštím si další pecku od Our Last Night, napomínám jezevčíka, aby mi nehryzal ponožku, a jdu vyplivnout na neexistující papír pár svých dozajista hodnotných názorů.

25 okamžiků, kdy víte, že jste v p*deli

2. června 2014 v 16:01 | Lady≈Claire
Ten pocit, když něco totálně pose*ete a víte, že kdyby jste všechno vrátili o půl vteřiny zpátky, bylo by všechno v pohodě. No, je mi líto, velkej pán vzkazuje, že se všichni můžeme jít zasadit. Každopádně jdeme na to.

  1. Kéž bych tu klapačku neotevřel/a! Absolutně se znemožníte jediným slovem nebo větou. Vyslovíte něco, čím si někoho nadosmrti znepřátelíte, zavřete dveře vztahu. Kdybych jen uměl/a mlčet!
  2. Bum a ku*va bác! Rozbíjení věcí, jo, to je zkrátka moje hobby.
  3. Mlácení dveřmi. Nejlepší recept, jak ještě víc nas*at nas*ané rodiče.
  4. Políbení nebo něco víc. Tak krátké, tak maličké, a přece si tím rozhádáte tolik lidí. Dokonalé.
  5. Odeslání zprávy. Jo, tohle nám poskytl drahý fejsbuk. Viz 1. bod.
  6. Kontrolní diktáty po odevzdání. Nený nat do udjelat nějakoo du chibu.
  7. Když učitel vysloví Vaše jméno.
  8. Když Vám ujede metro, kterým normálně stíháte jako posledním školu.
  9. Když Vám dojde odpověď, kterou jste nevěděli při vyvolání.
  10. Když hodíte hubu na ulici.
  11. Když se musíte vracet do krámu kvůli úplné drobnosti.
  12. Když Vás někdo sere a Vy ho nemůžete nijak na dálku zavraždit.
  13. Když zakopáváte mrtvolu a narazíte na nějakou cizí.
  14. Když dojedete na konec seriálu GoT.
  15. Když zaspíte v den, který je snad nejdůležitější z celého roku.
  16. Když si vzpomenete na nějaký starý trapas a cítíte se znovu trapně.
  17. Když zapomenete na narozeniny někoho z rodiny a cítíte se upřímně špatně.
  18. Když se chcete zbavit nějaké darované cetky a "vrátíte" ji tomu, kdo Vám ji dal.
  19. Když potřebujete na zachod, ale zjistíte, že na západ se plave jen v prosinci.
  20. Když Vás omrzí číst "Když".
  21. Když zjistíte, že na sebe děláte do zrcadla držky jako kdyby Vám bylo pět.
  22. Když otevřete lednici a dojde Vám, že jídlo, na které jste se celý den těšili, někdo sežral.
  23. Když nedodržíte slib, co jste dali.
  24. Když se Vám chce spát, ale mozku ne.
Tak, to bylo dost negativní :)
Proto je tu ještě jedno: Když se Vám něco do života OPRAVDU povede.
Další článek StudentPointu!!
Dostala jsem se na první místo ve čtenosti!! Yes!
Článek tady pod obrázkem:
Můj článek: 6 tipů jak se učit efektivně

Generation of dumb people with smart phones

15. května 2014 v 18:39 | Lady≈Claire

Hi, my friends,
I´ve decided to write this article in english because I´ve never done this and now I really don´t understand why (probably because of many great of mistakes but who cares - if anyone just read this).
Up here is a video. Please, play it.

Done? OK, let´s continue.
I do not know how are you feeling about this but in my opinion this is a great clip. Of course, this is repeated topic but this is very good eleboration. I love the poem - yes, it is a little bit simple - fine, very simple and no one gave it more than five minutes of his time but I still like it. It catches your attention.

And your opinion? :)

10 opovrženíhodných "stylů" aneb tak prej eště jednou

11. května 2014 v 10:23 | Lady≈Claire
  1. Pejskaři. Mít psa místo dítěte, no problem. Milujete ho, on Vás, jste šťastný, a to beru (sama mám taky psa, tak to znám). Ale uctívat ho kdykoliv ze sebe vytlačí bobek, a rozplývat se nad kdyždým jeho počinem, to je fakt hrůza. A to ještě nemluvím o pejskařských gangech.
  2. Telekuci. Nezájem, co se děje za okny, musím permanentně viset očima na držvoku. Znám každý seriál, jaký kdy kterákoliv produkce ze sebe vytlačila a pořád to někomu cpu. Hlavně seriály, hlavně ty!
  3. Blogískaři. Seznam affíček o devadesáti položkách. Místo čtení všechny jen proklikat a napsat stručné "obíhám", aby daná osoba věděla, že na její stránku klikla nějaká husička z druhého konce republiky. Kdyby alespoň většina z nich uměla psát - a třeba s trochou štěstí i číst.
  4. Intelektuálové. Jasně, proč nezahlcovat facebook spamama o tom, co se děje ve světě? Nebojte, já mám doma noviny, sleduju zprávy, vím co je právě na plátně zeměkoule. Nemusíte to nikomu cpát, opravdu to nikdo nepotřebuje.
  5. Chlapny. Te´d nebudu kritizovat postavu nebo cokoliv s tím spojeným, ale ty holky, které neustále všude prosazují, jak je šovinismus skvělý, a obecně lezou klukům tak hluboko do zadku, až jejich hlavičky vykukují krkem ven. Jendou jsem na facebooku narazila na holku, která napsala do komentáře k příspěvku jedné stránky něco ve smyslu: "Hloky, proč si to nepřiznáme, jsme prostě hloupé, a tak to je. A vy, co si to neumíte přiznat, jen potvrzujete, že je to ještě horší." Prostě.. proč?
  6. Beliber. Já proti Biebrovi nic nemám. Je to zkrátka hudební styl, ať se to líbí, komu chce. Na druhou stranu, ať se to nelíbí komu chce, nemusíte neustále obhajovat jeho nedosažitelnou skvělost, kdykoliv do toho někdo trochu rejpne. Nenapadlo Vás, že se kritizuje tolik jen proto, že ho tolik lidí hájí a je zkrátka prča sledovat hašteřivé husičky, co "bojují za práva mladého muže"?
  7. Directioner. Viz Belieber.
  8. Frajeři. Nikdo na mě nemá, všichni se jděte zahrabat. Uhněte z cesty, moje posvátná prdel se valí kolem. YOLO, SWAG a OMG. Vás bych vážně věšela za palce do průvanu.
  9. Hráči. Ty perfektní typy lidí, kteří jakože strašně nenápadně "manipulují" s ostatními kolem. Snaží se "nenápadně" rozvrátit přátelství (jen tak z rozmaru) a tak nějak vypěstovat v kolektivu chaos. Tak jednak by mě zajímalo, k čemu to vůbec je (ať už jenom z jejich pohledu, nebo obecně). Druhak, zase ta tíživá otázka: proč?
  10. Přílipky. Tohle se týká většinou kluků. Takoví ti podivíni, který si s každou holkou hrajou na nejlepšího kamaráda, pořád je objímají, jakože hravě čučí do výstřihu, osahávají tak prapodivným rádoby přátelským způsobem, až to neni hezký. Nope. Prostě ne, je to... divný až na půdu. Ty jakože svůdný doteky, kdy tohle praktikujou na všechny kolem. Ehm, nope.

25 opovrženíhodných "stylů"

10. května 2014 v 17:30 | Lady≈Claire
  1. Rapper. Prosím, natáhněte si kalhoty zpátky nad pas nebo alespoň zalezte zpět na záchodovou kabinku, tohle opravdu nikdo vidět nemusí.
  2. Swagger. Placaté čepice a pod nimi placatý mozek, přestaňte laskavě zahlcovat facebook "SWAG" fotkama a přestaňte všem cpát svůj vkus. Klidně si na hlavu naražte meloun, stejně nikoho zajímat nebudete o nic víc.
  3. Emo. Tahle éra už přešla, smiřte se s tím. Nebo - a to je ještě možná o něco lepší - se konečně podřízněte a přestaňte si hrát na emocionální bouře.
  4. Barbie. K tomu asi není ani co dodat. Vyperoxidované vlasy nejsou hezké ani teď ani nebudou za tisíc let. Gelové nehty o deseti cenťácích taky nic moc (s tím souvisí moje osobní otázka - jak se Vám daří psát na počítači?), malí psíci a roztažené nohy nikoho nezaujmou.
  5. Ultra-hipster. Proti nějakým těm střídmým kytičkovaným vzorům nic nemám, ale pokud se to přežene, je zle! Nechte svoje metrový řerný brejle doma na komodě a rádoby starý boty v botníku. Nope. Nope nope nope.
  6. Mikináři. Tisíc stupňů nad nulou? To vypadá jako perfektní počasí na mikinu! Fakt, lidi. Tohle není svrchní vrstva kůže, nepůjde to dolu i s masem, klidně ji sundejte. A občas zkuste i vyprat.
  7. Metalisti. Mastný vlasy, černá barva a vysoký boty znamenaj metal, to je přece jasný. Ale ono šampon, normální kus látky a obyčejný tenisky maj taky co do sebe.
  8. Longbordisti. Všude s sebou tahat prkno. Ne na něm jezdit, to neni důležitý, hlavně pořád někde cpát svoje fotky, jak na něm sedíte, kouříte, žerete, spíte... Nikoho to nezajímá, že máte doma kus dřeva, bože! Kdyby Vás to opravdu bavilo, tak to furt někomu necpete a jdete radši do parku!
  9. Huliči. Jo, vole, jednou jsem zkusil trávu, bacha na mě, sem fakt kůl. A od té doby je nutné nosit všude rasta proužky, podněty k legalizaci, vzory, jakože špačky... Ještě je nutný to všem cpát, taky moc důležitý.
  10. Pařmeni. Sice tě skolí jedno pivko za školou, ale i tak to musí každý kolem vědět. Pořád všem vnucuj, jak strašně moc piješ a jaký jsi kdy měl kocoviny, fakt důležitý vědět. Jako by to někoho zajímalo.
  11. Baviči. To bylo tak vtipný, až jsem se skoro zasmál! Neustále chrlí svoje "joky" do okolí, nosí na tričkách nápisy ("vtipné nápisy") a "baví" jimi všechny své "přátele". Velmi "oblíbení" lidé.
  12. Egocentisti. Tuhle jsem si koupil onecto, potom todlecto a nakonec nevimco! No to bys nevěřila! A teď ti detailně popíšu něco, co je ti evidentně úplně volný, ale stejně budu pokračovat ve žvatlání, protože mám rád svůj hlásek! Sem se chtěl dokonce i přihlásit do soutěže... Drž klapačku!!
  13. Chudinky. Zlomí si svůj růžový nehýtek a hned běží do nemocnice kvůli podezření na zlomenině vrbového proutku! Někdo na ně zvedne hlas, a ony se hned rozpláčou kvůli šikanování. Prosím, zastřelte se. Děkuji.
  14. Lakomci. Všechno si sežerte sami, hlavně že na ostatní nezbude ani drobek! A když Vám někdo něco vyfoukne, nezapomeňte se hned rozbrečet a utíkat za mamkou, popřípadě se jenom držte chování ekzepláře popsaném ve 13. bodě.
  15. Zbohatlíci. Co je drahý, to je dobrý. Nezáleží na tom, jak jsou ty šortky ohyzdný, prostě to na sebe navlíknu - stojej nad 5000Kč, tak to nemůže bejt špatný!
  16. Apple-filové. Ukousnutý jabko je bůh. Kdokoliv si dobolí ho kritizovat, je socka, protože jen kvůli tomu, že nechce tu nejzbytečněji předraženou elektroniku, závidí. Prostě všichni kolem závidí! Ale můj iFoun ne, to je můj milášek, můj milááášeeek... *slintání a příznaky vztekliny*
  17. Géniové. Všichni kolem ste úplně blbý! Mám to špatně já? Jste ještě blbější! jak si vůbec můžete poučovat MĚ, co je dobře a co ne?! Jak se opovažujete?!
  18. LoLkaři. Nemám co dodat, zkrátka LoLkaři. Nikoho nezajímá Vaše hra, tak to všem necpěte.
  19. WoWkaři. Viz LoLkaři.
  20. Sportovci. Jo, jste namakaný steroidový krávy, všichni to vidíme. A co? Nemusíte všem pořád prudit Váš zájem nebo zápal do sportů. Oukej, ať jsem klidně bečka špeku, ale neřvěte na mě, pokud Vám pokazim hru!
  21. Hysterky. Hlavně udělat scénu, to je to nejlepší ze všeho! Pokud se pokazí sebepitomější pitomost, hlavně začít vyšilovat, o to přece každý stojí!
  22. Koketky. Pořád si stěžují na nápadníky, o které nemají zájem, ale přitom balí úplně každého, kdo se mihne kolem. Možná, že kdyby jsme na všechny nevystrkovaly kozy, tak nemátu tu pověst, co máte!
  23. Kamarádíčci. Ti idioti, kteří se na Vás usmívají a jakmile se vypařite z dohledu, probírají o Vás tu největší špínu s každým na každém rohu. Prostě není nad to, vrazit někomu takhle po ránu kudlu do zad!
  24. Těžký cholerici. Když už, tak už! Rozmlátím s radostí všechno kolem, jen aby se neřeklo, že jsem nějaká mě(ko)kota!
  25. Všichni kryplové, co si myslej, že prostě maj styl!
Překvapení pro statečné: BAF
 
 

Reklama