Povídky

Noční hovor první.

20. července 2015 v 17:02 | Claire

Seděli spolu na vyhlídce, u úst jim řeřavě plály uhlíky cigaret a osvětlovaly jejich bolestí zkroucené úsměvy. Pod jejich nohama se pulzovalo město. Auta v ulicích plnila své různorodé, a přesto stejné poutě, tramvaje se s rachotem proplétaly mezi zářivými světly aut. Lidé se míhali sem a tam, smáli a plakali, křičeli i šeptali, ale jediné z jejich slov nebylo slyšet. Byl slyšet jen hluk města a burácení jezů. Jeden jediný zvuk, který vyplňoval celé údolí.
Normálně ten zvuk nenáviděla. Neměla ráda hlavní město, auta, tramvaje, ani lidi ani špinavou řeku. Měla ráda venkov, přírodu, zpěv ptáků a zurčení horských potůčků, ale dnes večer bylo všechno jiné. Všechno bylo dokonalé. Na okamžik se na něj zadívala. Hlásek v její hlavě něco zašeptal, ale ona ho bez mrknutí oka umlčela. Všiml si toho, ale předstíral opak. Věděl, jak se na něj dívá, i když bylo šero a nejbližší lampa byla daleko na chodníku pod nimi. Zamrkala a odtrhla zrak. Znovu si potáhla.
"Krásná noc," přerušil po dlouhé době ticho. Z jeho hlasu zněla únava a bylo cítit, jak se mu svírají nervozitou vnitřnosti. Sdílela oboje. Přikývla. "Víš, že Dothrakové věří, že hvězdy jsou stádo běžících ohnivých koní?" S křivým úsměvem se na něj podívala a on se zasmál.
"Ty ty knihy vážně miluješ, co?" Tentokrát přikývl on. Oba si potáhli a atmosféra se zdánlivě uvolnila. Další minuta ticha. Pak se uchechtla, víno jí stouplo do hlavy. "Vážně tohle musíme dělat?" Zeptala se zloměným smíchem.
"Co myslíš?"
"Mluvit spolu, bavit se spolu," mávla cigaretou před sebou a ze zábradlí padla daleko pod jejich nohy visící ve vzduchu kometa jisker. "Trávit společně čas." Potáhla si. "Když to tak bolí."
Pokrčil rameny a dlouze se jí zadíval do očí. "Možná proto, že přiznat si konec bolí ještě víc." Příkývla. A dál promlouvala jen Praha.

Dopis první

22. června 2015 v 23:51 | Claire
Dobrý den, pane Lockwoode,
je mi mnohokrát líto, že se ozývám po tak dlouhé době, ale maminka mi bránila napsat jen pouhý řádek, aby si snad někdo nemohl přečíst má slova a něco zlého si nepomyslel. Od okamžiku Jackovy smrti se zde v Bílém údolí zastavil čas. Maminka krom kontrolování mého přetrvávání v pokoji nedbá na ničem, jen posedává ve své ložnici a nechává služebné na mě přísně dohlížet. Naštěstí je mi ale většina z nich nakloněna víc než jí, a tak mi zůstává vcelku svobodná ruka - ovšem jen na papíře, který právě držíte v ruce a který se mi podařilo poslat jen štěstím přes mlynářova syna. Nebýt Jessie a její dobrovolně nabídnuté kapsy u zástěry, nikdy by se vám těchto slov nedostalo. Pokud jde ale o mou fyzickou svobodu, není nic tak růžové, jak se může zprvu zdát. Ihned vysvětlím proč.
Jack několik týdnů stonal. Maminka si nechala přivézt lékaře až ze srdce Londýna, ale i když s sebou přivezl celý kočár měřidel, teploměrů a nejmodernějších vynálezů, nemohl než konstatovat, že jde o zápal plic v pokročilém stadiu a není cesty zpět. Jediné, co zbývalo, bylo prodloužit Jackovi čekání na nevyhnutelné. I to se však zdálo jako lepší východisko. Celé měsíce u nás lékař zůstával, i přes s časem se zvyšujícím honorářem, který vždy s jedním týdnem narostl a maminka překotně souhlasila. Rodinná pokladna ale byla od Jackovy neschopnosti stále prázdnější - přeci jen obchodní nabídky se někomu nad hrobem příliš nehrnuly.

Bál

8. června 2015 v 21:17 | Claire
Jeden jediný pohled, přesně tak, jak se o tom píše v každém románu a mluví v každém romantickém dramatu. Jeden jediný pohled, který jsme na sebe vrhli mezi temnými smokingy a zářivými šaty barev květin. Jeho temně modré oči se vpíjely do mých a bránily mi odvrátit se. Ne že bych chtěla. Jako obraz, jehož rám tvořila ramena a boky ostatních lidí, kteří se stali pouhými siluetami, pozadím. Hlavní motiv stál tam, vzadu za nimi, jeho černé vlasy byly horkem v místnosti lehce zplihlé a tváře červené. Rty krvavě rudé. Několik vteřin, při nichž hluk v místnosti zdánlivě ochabl a ztratil se v ranách mého zrychlujícího srdce, jsme na sebe zírali. Bezvýrazně, bez emocí, které bychom dávali najevo. Poté se někdo posunul o jediný krok, než stál původně, a naše okno se zavřelo. Kouzlo se rozplynulo jako dokonalá ledová vločka po letmém dotknutí konečky prstů.

Propletla jsem se mezi lidmi a ukořistila ze stolu jednu z posledních skleniček šmpaňského, jehož cena zdaleka převyšovala můj měsíční příjem. Propletla jsem se mezi ostatními hosty a vyhla se s pohledem upřeným na podlahu mezi princi a princeznami, kterými dnes večer všichni byli. Oni, ne já. Panovalo tu nesmírné horko, potřebovala jsem na čerstvý vzduch. Cupitala jsem ve vysokých podpatcích vzůru do patra a na konci schodičtě se protáhla pod červeným sametovým provazem. Odhrnula jsem závěs a odhalila tak nepoužívaný balkon, o nemž mohl vědět jen někdo, kdo se tu pohyboval od dětství. V duchu jsem za to poděkovala babičce, která tu pracovala a nechávala mě s čistým svědomím pobíhat po přes den opuštěné secesní budově s rozcuchanými plavými vlasy jako Alenku v Říši divů. Zpoza sloupu jsem vytáhla malý a tolikrát mnou použitý klíč, odemkla prosklené dveře a konečně se nadechla nočního vzduchu.

Chraň mě

7. června 2015 v 15:25 | Claire
Josh byl vždycky debil. Byl to sobecký zabedněnec bez špetky jasného uvažování, labilní blázen a hrubián. Ale podle všeho se zamiloval do mojí matky tak hluboce, že zapřel všechny svoje negativní vlastnosti - buď před ní nebo v jejích očích, těžko říct, já jsem vždy byla a budu skeptik, takže ho uvidím takového, jakého jsem ho poznala, a to sice debila - a moje máma tu lásku nemenší měrou opětovala. Po tom, co umřel táta, náš svět se zbořil. Zrcadlo, které doposud odráželo dokonalý obraz naší rodiny - alespoň občas dokonalé - se ve střepech vysypalo na zem a kdokoliv se k němu přiblížil, ošklivě se pořezal. Josh byl ale debil, a tak se v těch střepech rozhodl vyválet. Postupem času jsem ale zjišťovala, že nejen že se od nich nechává dobrovolně ničit, on se je skutečně snaží poskládat do jakéhosi nového útvaru. Stále byl popraskaný a zatraceně nesouvislý, ale obraz se jevil o něco málo jasnější.
I kdyby byl stokrát horší, než se mi zdál, neřekla bych proti němu ani slovo. Nemohla jsem ho mámě zošklivit, protože konečně se začal její stav trochu slepšovat. Konečně přestávala pít a plakat uprostřed noci a nacházela si cestu zpět ke starému životu. Začínala se znovu potápět do vlastní práce - nakladatelství z toho muselo mít nemalou radost, protože i když nebyla hlavní editorkou, ale jen její zástupkyní, všichni ze sekce dali primárně na ni. Proto také nechápu, jak se mohla dát dohromady s Joshem. Sice zdědil obrovské peníze po rodičích (ať už byli géniové a vynalezli něco jako revoluční metodu pilování nehtů nebo prodávali koks správným lidem, nebyl to malý obnos, co přenechali svým dvěma synům. Joshova bratra jsem viděla jednou v životě, když se u nás zastavil před rokem. Věnoval mi pohled, jakým počastuje katův pomocník odsouzeného - něco soucitu, něco nenávisti a něco málo touhy už vás konečně s oprátkou kolem krku skopnout z bedny. Tenhle kukuč ale hned zase schoval, hned jak zjistil, že si ho měřím pohledem, jako by si zapínal uvolněný zip na kostýmu. Pochopitelně jsem to přešla. Jak by mě taky mohlo napadnout, že to něco skutečně znamenalo?

Neviditelný

22. května 2015 v 22:49 | Claire
Zde vám předkládám ochutnávku z mého posledního projektu, na kterém jsem se rozhodla pracovat o něco pečlivěji, než jsou mé místí srdíčkové výlevy. Je to pouze ukázka bez začátku, která je sama o sobě jen úvodem do pokračování začátku. Ano, je to komplikované. Ale už přestanu žvatlat a dám prostor příběhu.

Na pozemku muzea, mezi vystavenými stroji a kovovými obludami, kterými se někdo z uměleckých okruhů Prahy dozajista snažil něco vyjádřit (zřejmě skrytá psychická porucha), parky a bludišti z buxusů, obrácenými stromy zavěšenými na taktéž dřevěných konstrukcích, stál posed. Původně mohl být určen jako dětská prolézačka nebo zkrátka kuriozita pro skutečné a nefalšované měšťáky. Realita nebyla úplně odpovídající původnímu záměru, zato o mnoho praktičtější.
Opatrně přeskočil branku zahrady, prokličkoval mezi vystavenými absurdnostmi a vylezl opatrně po kluzkém a vodou promáčeném žebříku nahoru do posedu.
Vylezl po kluzkém dřevě nahoru do posedu, ze střechy stavení mu mezitím spadlo za krk pár chladných krůpějí.
"Čau," ozvalo se tiše z rohu miniaturní místnosti. Nebýt řeřavé záře zapálené Camelky, Alf by si Davida v přítmí posedu ani nevšiml. A kdyby to nebyla jejich nevyřčená každodenní domluva, byl by se ho i lekl. Kývnul na pozdrav a posadil se do druhého rohu na konec úzké a pouze zpola ztrouchnivělé lavičky. Stejně jako David, zahrabal v kapse, vytáhl svou krabičku, rozbalil zatím nepoškozený celofán a zapálil si. Ke stropu boudy se vznesl další obláček dýmu, aby se připojil k stálé mlze, jaká se tu stihla za ty měsíce vytvořit. Krásný a pro změnu příjemný repelent, pomyslel si Alf. Rozvalil se pohodlně na svém místě a malým průzorem mezi smrkovými prkny sledoval ostatní spolužáky, jak se s únavou vepsanou do tváří ženou vstříc dalšímu informačnímu závalu. David zřejmě hleděl na stejný výjev a povzdechl si. S Alfem nebyli přátelé, jen spoluputovníci, kteří se ironií osudu změnili ve známé na přednášce o škodlivosti kouření. Zrovna když cvičená přednašečka promítla snad stou fotografii jakéhosi staříka s cigaretou v ruce a zmínila, že rakovina plic u Pražanů je jasným ukazatelem škodlivosti kouření a rozhodně ne znečištění vzduchu, zašeptal jakoby pro sebe kluk po Alfově levici: "Až bych si z toho zapálil." Alf se zasmál. A pak si spolu o přestávce zapálili. Když konečně došlo na představování, dotyčný vtipálek se prohlásil Davidem a Alf Pavlem. Konečně znovu Pavlem. Zprvu z toho Pavel nebyl nijak extra nadšený, protože nechtěl kolem sebe dalšího Filipa vtipálka- i když si to nechtěl přiznat a měl ho rád. Ale občas i ten jeden na něj byl moc. David nebyl dalším Filipem. Pavel vlastně nikdy moc nezjistil, kým David byl, ale to podle všeho ani on sám. Zadumaný, tichý. Přesně takový, jaké si Pavel vždy představoval své oblíbené básníky těsně před tím, než do svých deníku poprvé zanesli náčrty svých mistrovských děl.

Dva černobílé sny

6. května 2015 v 14:54 | Claire
Sen první. Stojím nad propastí a váhám. Pouhý krok od ošklivého pádu, brány do nebe, pekla. Převtělení do jiného těla. Možná méně zuboženého těla, zašeptá kdosi za mnou, ale já se neohlížím, protože vím, že tam nikdo nestojí. Tajím dech, stále na místě, a i když se rukama snažím pevně chytit něčeho, někoho, čehokoliv kolem sebe, vím, že ve skutečnosti - té, kterou si nechci přiznat - se chci pustit. Pustit, opustit. Spustit, spadnout. Dopadnout. Vydechnout. Dřív, než mi v tom kdokoliv bude moct zabránit. Správně dramatické by bylo, kdyby kolem mě zuřila bouře nebo alespoň pršelo a voda smývala solné cestičky z mých tváří. Tak tomu ale není. Solné cestičky jen zažívají další a další průplachy další a další slanou vodou, která se z mých oceánů vylévá. Pálily a drásaly mou kůži, ale kdo by se obtěžoval cokoliv napravovat. Jejich kůže to nebyla. Žádná bouřka a žádný déšť, ani vítr ani horko, jen dusivá tíha, v níž se neskrývá ani vlhkost ani usedavý prach.
.
Jen ticho, ve kterém člověk slyší křik vlastní duše.

North wind - Díl II.

19. dubna 2015 v 23:20 | Claire
S kamennou tváří jsem se zahleděla do zrcadla, na němž můj i její dech vytvářel mlhavá kola. Topila jsem se v očích, které mi byly stejně vlastní jako neznámé, stejně staré jako děsivé (nehledě na můj skutečný - fyzický věk) a praštila jsem pěstí do zdi vedle zrcadla. Měla jsem ve svalech tolik energie, stres odvedl svoje a musela jsem se ho zbavit jak jen to šlo, než probudí z neklidného spánku i ji. Mlácení do zdí bohužel nepomáhalo, kdyby ano, mohla bych zůstat.
Naposledy jsem prošla po pokoji a po svém malém bytě, ve kterém byly poházeny po zemi odpadky, igelitové sáčky a především obaly od hovězího masa, jehož syrový pach stále visel ve vzduchu. Olízla jsem se, já i ona. Bylo to nechutné, ale byl to trénink. A to bylo dobře. Alespoň nějaký malý pokrok. Mezi vším tím nepořádkem z řeznictví a roztrhaným oblečením, na poškrábané podlaze a na hoře těžkých dlouhých šedých chlupů se povalovaly útržky novin, jejich výstřižky i cáry. Některé titulky hlásaly bulvarismy typu "Monstrum z parku" a "Medvědovo loviště v centru města!", jiné se snažily o formální tvář se slovy "Potrhané torzo neznámého muže nalezeno v parku". Nikde se nikdo nezmiňoval o vlcích. Nikde se nikdo nezmiňoval o něčem mezi vlkem a člověkem - koho by taky taková absurdita napadla. Žádný z náhodných a velice pochybných kolemjdoucích si nás nevšiml. Jen mrtvola, hrůza a fakt, že se to celé stalo někomu jinému. Jen to je pro svět důležité a všechno se může v klidu točit dál. Bůh žehnej tomu nezájmu.
Překročila jsem několik vysychajících kaluží krve, jež mi znovu naháněly hlad i přes to, že poslední kilová a značně prorostlá porce ve mně zmizela ani ne před hodinou, popadla jsem z rozlámaného křesla hnědý kožený batoh a překročila práh vchodových dveří. Konec hraní si na normálního člověka. Ať se se mnou má stát cokoli, konec předstírání.
Zabouchla jsem za sebou a bez zamykání opustila dům.

Jak sádlo ke smrti přišlo

8. dubna 2015 v 16:43 | Claire
Protože jsem si sama dala challenge psát více (s tím, že píšu minimálně jeden článek denně nemluvě o čtení - ano, má plochá hruď se mi dme pýchou), rozhodla jsem se napsat povídku na téma obrázku blogerky Allex (uměleckké dílo na pravoboku). Inu dost vomáčky kolem a jdeme na to.

Skláněl se nad ní. Nebylo to romantické, nebylo to zamilované. Zkrátka se nad ni naklonil a pohlédl do její obtloustlé tváře. Zachrápala, jak se sádlem zaplněné plíce dožadoavaly kyslíku a bránice dělala co mohla, natahovala vzduch přes špekem ucpaná chřípí až do jejího mastného hrudníku. V duchu zaklel a znovu ho zasvrběl prst, na kterém ho objímal mohutný zlatý prsten. Na prsteníčku, který by se spíše dal přirovnat ke špekáčku než lidskému prstu, ženy pod ním se nacházel stejný. Bylo to už spostu let, co si ji bral. Spoustu let, spoustu domácích jídel a spoustu desítek kilogramů zpátky.
Za zády mu tikal budík. Jeho ručičky se pomalu sunuly, jedna za druhou přebíhaly ciferník a on stále civěl střídavě na dříve krásnou tvář své ženy a strop ložnice. Zrůda.
Děti se dávno odstěhovaly a začaly žít vlastní život. V práci byly všechny možné posty vydobyty a důchod byl pro užívání si posledních let v redakci příliš daleko. Stereotyp se dostavil.
Čím více jemu přibývalo let a ubývalo možností, tím více kynula její postava, její apetýt a množství nasbíraných časopisů o módě a zdravé výživě. Ze života jednoho z nich se stal prázdný rám dveří a z toho druhého skládka.
Jen tam ležel, poslouchal tikání hodin a chrápání ženy, která ho jedním bokem vytlačovala z postele a druhým se opírala o podlahu, aby nesklouzla po čistém povlečení sama. Oddechoval a těšil se na den, kdy konečně svede jednu ze svých sekretářek. Alespoň nějaké vzrušení, ale i toh by se s radostí vzdal, kdyby teď mohl usnout. Po několika dalších desítkách minut to vzdal. Zvedl se a přesunul do obýváku, vyndal z domácího baru drahou a kvalitní whiskey. Nalil si po dně sklenice, moment se rozmýšlel a nakonec si přihnul ze samotné lahve. Jeho skutečná a společností tiše tolerovaná milenka. Několik minut seděl a nasával. Nebylo potřeba pospíchat, měl na to celou noc, ale alkohol v jeho krvi si stejně naspěch dal dobrovolně.
Trochu nejistě uklidil lahev zpět do baru, jak ho tomu naučily roky a roky ochočování, a vrátil se do ložnice. Původní myšlenkou bylo vrátit se ke spánku, ale souši odolný vorvaň, který se mu naučil říkat "miláčku", se nečekaně převalil a zabral tak celé jejich letiště. Zaklel, ale tentokrát ne jen v duchu.
"Zabij ji," zašeptal někdo za ním. Byl to jeho zlé já? Byl to ďábel? Pokrčil rameny a šel do kuchyně pro nůž. Chvíli hledal a zapomněl, že jsou čtyři ráno. Vzpomněl si na to přesně v okamžiku, kdy se z ložnice přestalo ozývat chrápání. Jediné, co našel, byl nůž na zeleninu. Alespoň to té dýni bude odpovídat.
Když přikročil k posteli, i jeho rozhodnutí ztrácelo tak nějak na lesku, ale byl příliš líný a ospalý než aby ho měnil. Několikrát zkusmo bodl do polštáře a už už se napřahoval, aby tu bachyni sprovodil ze světa, když se probudila, zařvala a asi dostala infarkt. Chvíli se klepala a pak byl zkrátka klid. A to kýžené ticho.
Svalil ji všemi silami z postele a lehl si, naprosto vyčerpán. Sám. Konečně.
Už skoro usínal, když zazvonil budík.

Gray, gray city

7. dubna 2015 v 23:17 | Claire
Seděla na parapetu otevřeného okna. V ruce držela cigaretu a její dým se ladně stáčel do spirál stoupajících vzhůru. Viděla v něm ptáky stoupající k nebi. Zaklonila hlavu a vydechla ho ještě víc.
Pod jejíma nohama se hemžili lidé. Havěť. Jeden na ulici předbíhal druhého. Každá jiný cíl, i tak musí být všichni první. Nikdo závod nevyhlásil, ale všichni mají rozdaná čísla a přesný čas startu. Ušklíbla se a znovu si potáhla, aby zahnala tu nasládlou chuť vlastního narozeninového dortu v ústech. Jeho zbytky ještě ležely na stole, společně s talíři, které slíbila po své rodině uklidit, když před momentem odcházeli. Chudáci. Snažili se zvednout náladu, efekt byl opačný. Ale stává se.
Okna i s parapetem, na němž seděla, se rozklepala, když jeden z motorů dole na ulici zaburácel a kolona aut se na povel zeleného světla pohnula. Nenáviděla hlavní. Nenáviděla ten hluk a puch výparů z motorů. Na to si nahnala do plic další dávku toho chtěného kouře. Chvíli si v prstech jedné ruky pohrávala s tou tyčinkou, která zabila tolik lidí. Vzpomněla si na Greena a jeho Hvězdy nám nepřály. Gesto, metafora. Blbost. Prostě to už chci mít za sebou. Na jednu stranu měla chuť si jednu vrazit za to, jak patetická teď je. Na druhou stranu, proč by ne. Teď už je to stejně jedno. Devatenáct je tak akorát.
Šedý kouř. Vybledlá barva města. Vtírala se všude. Dokonce i nebe se dnes tomuto nádechu poddalo. Šedá barvou civilizace a industrializace. Bílá by byla moc podnětlivá - moc by vybízela ke zašpinění, pokreslení, k tvorbě, k představivosti. Byla by moc aktivní. Ale šedá je dokonalá. Nedá se zašpinit. Barva na ní dost dobře nevynikne. Barva betonu. Co ve člověku evokuje představa betonu? Město, tíhu, jistotu. Zde máš své kovové kořeny, jimiž jsme tě ověnčili. Žij tu, buj tu, kveť tu a ploď pro nás, och ty bláhový strome, jež nic netušíš. Tak budu aspoň špatnej strom, než mi stihnout uhořet větve. A potáhla si.
Šedá dostala všechny. Vtírala se. Nenáviděla ji stejně jako to, co představovala. Ničila ji. Její oblečení bylo temně černé, zdi čistě bílé, rudá pohovka a skleněný stůl. Vše mělo své místo a význam. Její kabát byl sytě oranžový. Její vlasy obarvené na barvu havraních křídel a noci.
Odhodila nedopalek. Naklonila se přes okno a ze svého šestého patra sledovala, jak se odráží od fasády domu, hází kolem sebe poslední závoj jisker a padá přímo pod něcí podrážku. Měla ráda tenhle pohled. To poslední zableskutí před definitivním koncem. Dramatické. Barevné. Jiskřivé. Sledovala to s úchvatem, smutkem a závistí. Oheň sám byl barvou. Nemusel se do ničeho strojit, za nic se vydávat. Sám o sobě pohlcoval šedou a nechával ji mizet ze světa.
Naposledy zkontrolovala krabičku. Prázdná.
Usmála se. Se slzami ve svých zešedlých očích skočila.
Alespoň po mně zbyde nějaká barva, pomyslela si za letu.

Noční píběh

23. března 2015 v 22:05 | Lady≈Claire
A stalo se, že se Vlk zamiloval do Luny. Byla velmi plachá, a tak na ni každou noc Vlk čekal, dokud se nespustila z opuštěné černé oblohy do spící krajiny, aby mohli být spolu, a každé ráno ještě než se první paprsky Slunce dotkly hor, mizela s přicházejícím světlem. Jednou je ale uvidělo Slunce, ještě než se stihla Luna vytratit v jeho vlastní záři. Žárlilo na jejich štěstí a lásku a cítilo se tak necelistvé, že vyrvalo vlastní srdce z hrudi a roztříštilo ho na milion hvězd, aby noční obloha již nikdy nepohasla. Když následujícího večera Vlk jako vždy čekal na návrat Luny, čekal marně. Tiše a toužebně na něj hleděla z oblohy, ale byla příliš stydlivá před hvězdami, než aby zavítala na osvětlenou zem k němu. A tak Vlk každou noc jen žadonil a prosil pod zdánlivě smířlivou oblohou, ale Luna nikdy neposlechla.

Výjevy dní předešlých

22. března 2015 v 18:32 | Lady≈Claire
► She just stood there. Alone. In the dark. With no one to hear her fitful breath, no one to offer his shoulder to cry on. Physically she was alive. Psychycally not. Hot tears were runing over her cheak as she was trying to figure out what is wrong with her. With everyting aroud her. With the world. So dead inside, rotting heard inside her chest. Broken. Crashed, demaged. With no power to rule her own body neither mind. "Kill me," she bagged the darkness aroud her as she lied on hard cold ground. "Just let me finally fucking die."
► Právě jsem dohrála nejprocítěnější verzi Thousands years ve svém životě. Jemné, méně dynamické, bolestivější, sevřenější. Uvědomělejší. Po celou dobu skladby jsem byla v transu a cítila jsem, jak se ve mně samotné něco pohnulo. Mohl by to bt krásné, kdybych věděla, že mě to nezničí. Ale to se tak čas od času stává, že naše potěšení nás trhají na kusy. Jen kdybychom pak neměli neustále tendenci skládat se zpět dohromady.
► V parku nikdo nebyl. Bylo brzké dopoledne, pracovní den. Za tohle malé tajemství mohl falešný podpis v mém omluvném listu. Díky bohu za něj. Nad hlavou mi poletovali práci, větve stromů šuměly vě větru. Někde mezi křovím se ztratil můj pes a tiše hledal po své nedostižitelné kořisti. Nemusela jsem na něj volat, věděla jsem, že mě neopustí. Alespoň někdo, zašeptal tichý sarkastický hlásek v mé hlavě, právě když mi na tvář dopadly první teplé jarní paprsky slunce, které se propletly mezi listím a jehličím až na mou kůži. Nenávidět se má jednu výhodu. Věnujete pak mnohem více pozornosti tomu obdivuhodnému kolem vás, než pozorováním sama sebe. Kouř a zrcadla.
► Byli jsme opilí. Vrhal na mě provinilý pohled a já se při každém nádechu cítila ne opilejší, ale slabší, zranitelnější. Taková jsem pokaždé, když jsem opilá. Pravá. Jako by whiskey smyla mou masku a já zůstala stát tváří k světu odhalená, s uslzenýma očima. Říká se, že alkohol ukazuje lidi takové, jací skutečně jsou. Někdo je násilnický a hrubý. Někdo je šťastný a usměvavý. Někdo je přátelštější. Já jsem smutná a ze všeho nejvíc mám chuť utéct. Proč? A on mi stál v cestě. Neměla jsem kam utéct. Všude bylo ticho, jen jeho kroky. A zmatený křik mé plačtivé mysli.
► Marihuana udělala jako vždy svoje. S kamarádkami jsme posedávaly po podlaze a smály se. Do toho ještě přispívalo víno. Vše kolem bylo zpomalené, ale mé srdce bilo jako o život. Dívaly jsme se na nějaký film, který jsem nechápala. Vše kolem bylo zářivé a šťastné. Úsměvy lidí. Neutuchající hlad a šustění pytle od brambůrků v mé ruce. Další záchvat smíchu a nesmyslné úvahy. Byla jsem šťastná. Co by si o téhle formě štěstí pomyslela moje máma?
► Pršelo. Kapky deště bubnovaly na okno a já se zachumlala do deky. Lidé kolem mě stejně tak. Já držela v rukou knížku a ostatní si povídali. Někteří z nás i spali. Byl krásný klid, venku zuřila bouře a na stránkách papíru, po kterém nadšeně přejížděl můj pohled, vrcholil děj celého příběhu. Úder hromu, někdo tiše vykřikl a ostatní se zasmáli. Jeden ze spáčů se vzbudil. A další hučení deště.

Mít nebo být? Máme sami sebe a jsme spolu. Žijeme.

Tramvaj

17. března 2015 v 0:02 | Lady≈Claire
Koukám se skrz zamlžené okénko na ubíhající noční město. Vše se topí do mlhy. Skomírající, nezdravě žluté světlo hází lidem do tváří děsivé stíny, dává tak vyniknout jejich lícním kostem. Upíři. Přehlídka zrůd, monster. Duše, které zabloudily od Chárona a zatoulaly se až hluboko do srdce Prahy. Proplouvají mezi námi, dokonce neskrytě, bez masek, bez hávu. Bez ostychu, že mezi nás již dávno nepatří. Beze strachu z toho, čím / kým dříve byly.
Kreslím do vlhkého plátna kolečka, aniž bych ovládala vlastní ruku. Kruhy, ve kterých se pohybuji. Kolečka, v nichž jsem sama, uzavřená, uvězněná. Chodím mezi mrtvými a přesto si připadám mnohem méně živá než jsou oni. Možná to tak chci. Možná chci zemřít a putovat společně s nimi. Bez strachu, bez hanby, bez zášti. Bez radosti. Bez emocí.
Prodala bych svou radost za zbavení bolesti? Chvíli nad tou otázkou dumám. Nebo dumám. Dál zírám z okna, do těch protáhlých a nepřirozených obličejů v nepřirozeném žlutém světle. Do těch prázdných očí, v nichž se zrcadlí smutek, touha. Nevím. Nejspíš by odpovědí bylo jen pokrčení rameny.
Kolem tramvaje neslyšně propluje další dav těch kreatur. Znovu se snažím skrze sklo zahledět do jejich očí. Znovu to spatřuji. Smutek, touha. Ale ještě něco. Vidím v nich zvyk a rutinu. Vidím v nich snad staleté zkušenosti, staletý zlozvyk zůstávat zde, zůstávat v ulicích mezi námi. Neodcházejí. Neumějí, neznají, nedokážou odejít. Třeba ani neví, že jsou mrtví. Třeba ani nevědí, že existuje řeka, kterou by měli překročit, že na ně někdo čeká v malé nepatrné loďce, jež s nimi má ujet dlouhou pouť na druhou stranu.
Jedna z těch bytostí se na mě zadívá. Všimne si mě a prohlíží svýma mrtvýma očima. Okamžik stojí na místě a pak se společně se svými druhy vydá na pouť pod světlem skrytou noční oblohou. Jak se jí mohu jevit? Jako rybka v osvětleném akvárku, která nic netuše proplouvá kolem? Jako přišpendlený motýl ve vitríně? Třeba vůbec netuší, že je to naopak.
Někdo ve voze se pohne. Je to jen ošití se, jen drobné pohnutí rukávem, ale já se přesto otočím. Za mnou sedí několik lidí. Mužů, žen i dětí. Nad hlavami náv všem praskají levné nemocniční zářivky. Nepříjemné pronikavé světlo. Náhle si uvědomuji, jak moc mě bodá do očí. Oslepuje mě. Jsem víc slepá, než ti mrtví venku. Kdy už budu na místě?
A náhle si uvědomím, že nevím, kam jedu. Nevím, odkud jsem vyjela. Nevím, v jakém voze sedím. Otáčím se na místo, kde by mělo být alespoň číslo tramvaje, ale je jen elektronické, takže na něj není zevnitř vidět. Chci se zeptat někoho vedle mě, ale když se jen nadechnu, abych promluvila, propálí mě nenávistným pohledem. Mlčím. Chci poznat, kudy tramvaj jede, alespoň ulici. Ale venku není dost světla, aby bylo vidět na jména ulic.
Zvedám se ze svého místa přesně ve chvíli, kdy vůz zabrzdí a otevře dveře. A já vystoupím.
Do obličeje mi zavane vlažný noční vítr. Stojím na nábřeží. Slyším hučení vody a když se otáčím zpět po červeném prostředku, který mě sem dopravil, zjišťuji, že už je o několik desítek metrů dál a neslyšně se žene po svých kolejích. U zadního okénka stojí někdo v kapuce, zády ke mně. Na poslední chvíli, když už téměř odvrátím zrak, se ke mně otáčí. Pohlédla bych mu do očí, ale nemá je. Nemá rty, nemá oči. Nemá tvář. Okamžik můj zrak zabrousí i k ostatním bývalým spolucestujícím. Jsou na tom stejně.
A pak zvracím hlavu dozadu. Dívám se na hvězdy, vidím světlem neskrytou noční oblohu. Slyším hučení vod hluboko pode mnou namísto řinčení stroje, který mě proti mé vůli vezl dál světem, aniž bych si toho vůbec dokázala jen všimnout. Stojím zde, zahalená v temnotě.
Jdu dál, jdu tmou, jdu sama, až opustím nábřeží a černou vodu, ztratím se zpět v ulicích města. Chci najít domov, ale nevím, jestli vůbec nějaký mám. Bloudím snad pět minut, hodinu nebo celou noc. Nemám ponětí. Až se zastavuji pod jednou z pouličních lamp. A jak stojím a rozhlížím se, spatřím ve výloze dávno spícího obchodu osobu. Je pohublá. Je zesláblá. Dívá se na mě, prázdnýma a ztracenýma očima. Mrtvýma očima. Mýma očima.
A já nikdy nebyla více naživu.

Komentář autorky v celém článku.

North wind - Díl I.

4. března 2015 v 8:59 | Lady≈Claire
Pršelo. Po skleněných tabulkách oken stékaly kapky deště. Sledovala je vzhůru nohama, jak ležela na poškrábané podlaze hlavou směrem k mokré spoušti. Nepřemýšlela. Nemohla. Kdykoliv pustila své myšlenky na svobodu, obrátily se proti ní. Nechtěla se hýbat. Nechtěla jíst, pít. Nic. Chtěla zemřít chtěla se utopit v dřevě, na kterém ležela. Chtěla se rozpustit a stát se jen mastným flekem.
Chtěla jsem o sobě přestat uvažovat ve třetí osobě. V poslední době se u mě projevovaly stále silnější příznaky depersonalizace. Sledovala jsem se zpoza rohů a uvažovala o tom, jak můžu být, kým jsem. Jak jsem se odstala na tuhle cestu sebe samé? Jak jsem se mohla stát tímhle? Kdo jsem byla? Co jsem byla? Bylo těžké být stále sama sebou. Odcizovala jsem se sama sobě. Šelma.
Co deperzonalizace. Schizofrenie.
Zvedla se, navlékla si přes své dlouhé štíhlé nohy jeany a hodila na sebe teplý svetr, přes něj temně modrý kabát a vypadla ze dvěří. Zahnula několikrát za roh.
Mokré město vonělo. Připomínalo mi jaro, čistotu. Bylo krásné. Jako drobeček naděje upuštěný mezi rozkládající se odpadky a krysy, které se na něj bez zaváhání vrhnou. Já byla jednou z těch krys. Vytáhla jsem cigaretu a zapálila si. Vůně města byla pryč. Iluze čistoty byla pryč.
Do plic a smísit s okolní mlhou. Do plic a ven. Do plic a někomu do obličeje. Šla podél šedých bloků, až se měnily na zašle zelené křoviny. Stromy. Až se bloky změnily v park. A až odhozený špaček nahradila nová cigareta. Byla poháněná cigaretami. Nemohla téměř dýchat, ale kouřila dál. Stejně jako my všichni. Jak vhodná metafora.
Chtěla jsem někoho. Nechtěla jsem nikoho. Můj život byl brak na poličce levného knihkupectví. Měla jsem strach o samu sebe, o svůj příběh, který nikdo nečetl, o inkoust, který každým rokem světlal. Měla jsem strach o otisk na přebalu i o jeho ilustrátora.
Byla knihou. Nezáleží, kým byla napsána. Každý ji mohl poznat jen čtením. Ale všichni byli slepí. Ona sama se přečíst nedokázala. Mohla o sobě soudit jen z výrazů jejích čtenářů. Ale žádní se nenacházeli.
A tak jen dál pálila sama sebe zaživa.
Náhle mě někdo popadl a mrštil se mnou o zem. Cigareta mi vypadla z ruky a uhasila se v louži. Zaprskala, naposledy zazářila do tmy. Hrubé chlapské ruce mě tlačily proti ledové a promáčené hlíně. Něco ke mně šeptal. Nerozuměla jsem mu a byla jsem moc mimo než abych se zeptala. Udeřil mě do ramene. Zavrčela jsem bolestí. Chlap páchl levnou kolínskou, dráždila mě v nose, ale díky cigaretám a zničené sliznici se to dalo snášet. Třeba mě zabije. Při této myšlence jsem cítila, jak mi zrychluje srdce. Ještě že nebyl nikdo kolem. Nebude ho rušit. Možná ukončí mou postupnou přeměnu ve zrůdu.
Zachechtal se. Odporně, slizce. Chtěl mi ublížit. Věděla jsem, že chce. Ale ne jak. Slyšela jsem jeho tep srdce. Nahrbil se nade mnou a jednou rukou si rychle svlekl kalhoty. Snažil se strhnout i moje. Nebránila jsem se. Byla jsem zdrogovaná. Hormony, sama sebou. Tím, čím jsem se stávala a co se ve mně teď dralo na povrch. To, co mělo násilníkovi každou chvíli utrhnout hlavu.

Most

26. února 2015 v 22:00 | Lady≈Claire
Stála jsem na mostě. Hučící řeka, která tříštila kameny ani ne metr pod mýma nohama, mě hypnotizovala. Povodně. Z nebe se lil déšť a všude byla voda. Na mých šatech, v mých vlasech. V mých očích. Ve mně. Vyplňovala mě, tvořila mě. Nebyly to ale životodárné tělní tekutiny, nebyla to horká krev. Byl to led a byla to zčeřená vodní hladina bažiny, zároveň tak čirá, že v ní každý mohl okamžitě spatřit samotné dno mě samé. A mě na něm. Potopenou. Sešlou. Mokrou. Mrtvolně bílou. Bubliny vzduchu mi stále ulpívaly na rtech. Ne při vědomí, ne mrtvá. Stále tu byla naděje. Naděje v podobě člověka natahujícím svou ruku ke mně, svírající mé zápěstí a vytahujícího mě z té průhledné hlubiny. Ten někdo tu ale nebyl. Nikdy ani neexistoval. A to jsem si myslela, že žiji uprostřed davu.
O kovovou konstrukci mostu uhodila větev stromu odnášeného proudy. Byla jen otázka času, než rudě natřené železo povolí. I se mnou. Nemohla jsem se pohnout. Nechtěla jsem se pohnout. Nechtěla jsem vlastně ani zemřít. Nechtěla jsem nic a nevěděla jsem, co chci. Do tváře mi padaly přímo proudy vody. Byla jsem za to ráda. Konečně po ní kanulo něco jiného než můj vlastní, slaný déšť.
A pak se dotkl mého ramene. Věděla jsem, že to byl on, nemusela jsem se ohlížet. Byl tu. Aby se pokochal mým pádem? Aby mě zachránil, ještě než bude pozdě? Aby se mnou skončil? Aby skončil se mnou?
"Nedělej to," zašeptal, že ho téměř nebylo slyšet. Znal mě. Proto mluvil tolik potichu, i když kolem nás zuřila průtrž mračen. Lidé, kteří mluví příliš nahlas, neříkají nic, co by potřeboval kdokoli slyšet.
Neodpovídala jsem. On nic dalšího neříkal. Sledovala jsem řeku a on sledoval mě. Nevěděla jsem, co bych měla odpovědět. Nechtěla jsem ničit to ticho. Narušovat hučení řeky.
Zkusil mě vzít za ruku. Jeho byla horká, má ledově chladná, a i tak jsem při jeho dotyku ucukla já.
"Jdi pryč," hlesla jsem po několika dalších vteřinách ve víru elementů kolem.
"Ty půjdeš se mnou," přidal na razantnějším tónu. Popadl mě za ruku znovu vykročil.
"Pusť mě," zasyčela jsem a tentokrát se silou vytrhla. "Nejsem tvoje. Běž. Nikdo se o tebe neprosil."
"Přestaň být tak dramatická! Tohle není konec fantastického románu v knížce, ty tu zařveš, pokud nepůjdeš se mnou, chápeš to?" Gestikuloval rukama ve vzduchu. Pod bílým tričkem se mu rýsovaly svaly. Modré oči rozzařovaly šedé pošmourno kolem. Kéž by tu nebyl.
"Tak proč jsi tu před pár minutami stál jako by se nic nedělo?" Jedovatá. Zlá. Hloupá. To jsem byla já. Já, když se nikdo nedíval. A on se stal nikým. Všichni byli nikým. I já jsem byla. Jediná věc, která mě spojovala s realitou, byla ta řeka. Jedině jistota blízké smrti mě držela při životě. Uragán, na jehož vlně jsem se nesla. Já, neohrožený plachtící orel. Já, nepatrný skřivan, kterého za okamžik pohltí bouře.
"Protože chci žít ve fantastickém románu, ale takhle život nefunguje!" Křičel na mě. Stál tam, rozkročený, rozcuchaný. Svůj, když se nikdo nedíval.
Stáli jsme tam dva. Dva lidé, vysvlečení ze svých masek v dešti.
"Ale smrt ano."
Chtěl něco říct, otevíral a zavíral ústa, jak nemohl najít správná slova.
"Přestaň, přestaň, přestaň! Přestaň se chovat tak iracionálně! Tohle není hra, chápeš to?" Křičel, pochodoval na místě, pochodoval rázně ke mně. "Nevím, co sis vzala," do jeho hlasu se vluzovalo zoufalství, "ale... Promiň." Popadl mě napotřetí, kolem pasu a nevěnoval pozornost škrábancům, které jsem mu zanechala na pažích. Byla jsem šílená. Sama jsem nerozuměla, proč mě nenechá na pokoji. Jedna část mě si to přála. Ta druhá jen zlomeně krčila rameny.
Byli jsme daleko za mostem, když mě konečně postavil na zem.
Věnovala jsem mu zlostný pohled. "Prostě mě nech být."
"Chtěla jsi říct zabít se," odpověděl.
Stáli jsme za lesem. Jen několik osamocených borovic se kolem nás soucitně pokyvovalo se svým skřípavým nářkem, jak se dřevo bránilo živlům.
"No a? Proč svět stojí o lidi jen tehdy, když z něj chtějí odejít?!"
"Protože s tebou odejde i kus mě, ty egocentrická krávo! Miluju tě, chápeš to?" Zvýšil hlas. Kdybych nebyla tak mimo, bála bych se dokonce, že mě uhodí. "Nechci, nechápu, proč se kus mě uvěznil právě v tobě, ale nemůžu to změnit! Proč je pro tebe tak těžký to byť jenom snášet?!"
Protože jsem blázen. Protože neumím milovat. Protože se nechci nikomu jen tak věnovat. Protože nechci být ničí. Protože nechci, aby si kdokoliv myslel, že mě může mít. Protože o nikoho nestojím. Protože mám ráda vodu, vítr, křik a pláč, protože jsem poslední, kdo nestojí o hodnoty nařízené společností.
"Nevím," řekla jsem tak tiše, že mě nemohl slyšet.
Znovu mlčel.
"Prostě mě nech být."
"Tak neumírej."
"Neumírám!" Zvedla jsem zničeho nic hlas. "Zkrátka to vzdávám! Nechci nic z vás, nikoho z vás. Nic z toho! Nechci umřít, chci odejít!"
"Jaký je v tom rozdíl?!"
"Pro vás žádný."

Jako by o drobných niancích sebevraždy kdokoliv cokoliv věděl.

Dívka s indiánskou čelenkou

22. února 2015 v 19:33 | Lady≈Claire
Na hlavě jí seděla indiánská čelenka, v ruce držela cigaretu. Hlasitě se smála něčímu vtipu. Všichni mí přátelé se smáli, všichni se smáli hlasitým, vínem zbarveným smíchem. Potáhla si a ze rtů si nechala šedý dým ladně prokluzovat vstříc temnému nebi nad našimi hlavami. Bylo poseté hvězdami, které dnes zářily jen pro nás.
Všichni šťastní a euforističtí, mladí, krásní, silní. Dokonalí. Nesmrtelní. Nepřemožitelní. A pak dívka s indiánsou čelenkou, do jejíchž per se svévolně vplétaly její havraní vlasy, z jejíž tváře zářily dva broušené diamanty nejvyšší jakosti a barvy hlubin oceánů. Tiše jsem seděl. Opilý mnoha lahvemi a horkostí dnešního večera. Zvedl jsem ruku s cigaretou a koordinovaně s tou dívkou jsem si potáhl. Představoval jsem si, že náš dech je jeden, že jsme jedna bytost, která uprostřed opuštěné louky posílá oblaka dýmu ke svým dávno padlým přátelům na nebi.
Znali jsme se dlouho. Mluvil jsem s ní mnohokrát za svůj život, trávil jsem s ní nespočet večerů a nejen alkoholem okořeněné noci, kdy jsme mluvit nepotřebovali - a na to jsem jí nemusel být moc blízký. Znal jsem její kůži, její tvář, její způsob mluvy. Její myšlenky, její častokrát pichlavý humor, který si bylo občas těžké nebrat osobně.
Zvedla se ze seschlé trávy, prohodila ke své kamarádce několik slov a kolébavým krokem se vydala k lesu. V hlavě mi zazvonilo. Jsi opilý. Ona je opilá. A jistá záležitost v kalhotách si žáda propustku na svobodu. Povede se to znovu. Běž za ní. Nebyl, kdo by mně samotnému odporoval. Svědomí snilo svůj omamný sen a tiše schavlovalo každý napínající se sval, když jsem se zvedal a vydal se po vyšlapané cestě za ní k borovému lesu.
Právě se zvedala zpoza křoví. Pokusil jsem se o svůdný hlas. Do tmy se zableskly její perfektní bílé zuby. S pohupojícími se boky ke mně došla a dlouze mě políbila. Cítil jsem, jak mi zrychluje srdce. Polibek jsem jí opětoval. Pohladil jsem ji po vlasech. Miloval jsem ji. Chtěl jsem ji. Měl jsem ji. Ale ne jen pro sebe. Bylo to jen letmé obětí, jen jediná dávka heroinu, jehož účinek zanedlouho vyprchá a nechá mě prázdného a samotného uprostřed mé hlavy s mými vlastními démony. Políbil jsem ji vášnivěji, slyšel jsem její uchichtnutí. Bodlo by mě z něj u srdce, trhalo by mi nervy i všechno, čím jsem, na kusy. Ale byl jsem opilý. Usmál jsem se a zajel jí rukou pod tričko.

Hvězdná princezna

26. ledna 2015 v 20:43 | Lady≈Claire
Byla jednou jedna princezna. Žila na své malé korálově červené planetě a celé dny strávila sledováním hvězd na nebi, na kterém se nikdy neukázalo slunce. Měla ráda svůj život. Měla ráda korálově červený písek, v němž sedávala, do něhož si kreslila a psala, v němž vyrůstala.
Jednoho dne z něj vypučel kvítek. Z korálkově červeného písku vyrostla malá květina, co se svými lístečky sápala po svitu hvězd. Princezna ale nebyla dokonalá. Byla trochu namyšlená, trochu sobecká, trochu povrchní. Milovala a byla vřelá k věcem, které znala, k písku, hvězdám. Květina pro ni byla cizí. Došla na opačnou stranu svého světa a sledovala hvězdy tam. Své známé hvězdy. Sama.
Zkoumala souhvězdí nad svou hlavou, vnímala svou titěrnost proti nim a na mysl jí přistálo jedno jediné slovo. Samota. Ta představa se jí líbila. Patami hrabala v teplém a vyhřátém korálkově červeném písku, až ucítila mokrou půdu pod ním. Studenou, tmavou hlínu. Úrodná půda. Naštvaně se sebrala ze země a brouzdala v té teplé, přívětivější svrchní vrstvě. V tom hřejivém korálkově červeném písku.
Zraky visela na obloze nad sebou, až se zastavila před malým poupátkem barvy mořské pěny. Z květiny vyrostl narcis. Malý, nepatrný narcis s malým nepatrným květem. Tak nepatrným, že princezna v něm uviděla sama sebe. Shlížela na něj tak, jako na ni samotnou shlíželo nebe, ale nepřipadala si o nic větší. Byla to stála ona, malá princezna. Narcis zkrátka byl menší. A potřeboval její ochranu.
A pro princeznu už nebyl ničím novým. Byl součástí její planety, jejího světa. Vybrala si ho ponechat. Nebo spíš narcis si vybral ji.
Nevěděla, jak se tam dostal. Jestli jeho semínko přiletělo z docela jiné planety nebo bylo celou dobu schované pod korálkově červeným pískem, v úrodné tmavé hlíně, jež se již nezdála tak studenou, naopak. Byla teplá a hřejivá, a přála narcisu všechno zdraví a slávu.
Princezna se o něj nestarala. Nemohla mu nosit vodu, protože na její planetě žádná nebyla. Nemohla ho ničím pohnojit, protože na její planetě nikdy nic nežilo ani nerostlo. Neměla mu co nabídnout.
A proto mu vyprávěla pod tou nekonečnou hvězdnou oblohou. O kometách a vzdálených světech, o sobě. Narcis neodpovídal, jen rostl a sílil. Jeho vůně obklopila celou korálkově červenou planetu, a princezna poprvé skutečně milovala svou planetu, svůj svět. Svůj život. Usínala a probouzela se vedle něj.
Jednou se ale probudila a narcis se změnil. Nevoněl tak jako předtím, nezářil barvou mořské pěny tak, jako předtím Chřadl, usychal, umíral. Až zahynul docela. A princezna vedle smutku poprvé poznala pláč. Její korálové slzy dopadaly na korálově červený písek, obalovaly se v něm a srážely do malých hrudek.

Protože tak fungoval svět. A protože tak tomu sám svět chtěl.

A pak - svět sám - zasadil na princeznině planetě květinu novou.

White Raven - Díl osmý

7. listopadu 2014 v 16:47 | Lady≈Claire
Probudila jsem se ráno ve starém motelu. Nájem mě nestál více než sedm dolarů, protože kvalita ubytování byla tak nízko, že snad nemohla splňovat ani ty nejzákladnější hygienické podmínky chatrče z indské sloje. Zpod polštáře mi při mém probuzení vylezl pár škvorů, ale byla jsem zvyklá na horší. Podívala jsem se na hodiny a uvědomila si, že bych měla pokračovat v cestě. Čtvrt na šest ráno. Zbývala mi necelá půl hodina do svítání. Čas vypadnout. Vyrážím z dvěří a vracím klíč na recepci, kde opile pospává zarostlá popetovaná muskulatura doplněná o pivní pupek. Nechutně mi připomíná nejmenovaného příbuzného. Naskakuji zpět na motorku a jedu dál. Těch pár hodin spánku na špatné matraci mi moc sil nevrátilo, ale jsem ráda alespoň za to. Mířím dál na sever. Chci za zimou a mrazem, nestojím o horko, které permanentně vládne v Kansasu, nestojím o další nekonečná pole. Uplyne další hodina na rachotícím stroji, když zastavuji na benzínce, která se díkybohu liší od těch, na které jsem byla zvyklá ve svém starém domově. U pokladny sypu zelené bankovky za barvu na vlasy, nůžky a nějaká ta líčidla. Nevšímám si výsměšných pohledů prodavačky a cpu nákup k sobě do batohu. Venku svítá, a já chci zmizet. Zase. Když se vracím k motorce, krátce se vzhlížím ve zpětném zrcátku a v duchu se loučím s dlouhými vlasy. Skáču do sedla motorky, a nechám se silnicí vést do prvního města, které leží po cestě. Podle všeho je to Yellow Breed. Malé, ošklivé a zaprášené město, kde chcípnul pes. Je tu jen jedna menší putyka - non-stop, před kterou parkuji a nepozorovaně se protahuji na záchodky. Nikdo tu není, je ještě moc brzo, takže se nemusím strachovat, že by mě kdokoliv rušil. Namáčím si pod rezavým kohoutkem hlavu a patlám si na ni barvu. Je to dost neohrabaná práce, ale má svůj účinek, vlasy se mi zácem mění na nevýraznou hnědou, která se rázem stínuje do rezavého nádechu. Kruci. Moc výrazné, ale co teď můžu dělat. Ještě ani nenechám vlasy uschout, když je už pižlám koupenými nůžkami a zkracuji si je po ramena. Pak si je elegantně suším pod fukarem na ruce, a následně upravuji kartáčem. Výsledek ještě pár minut zkrášluji a zbavuji se některých přečnívajících pramínků. Jako poslední krok si na obličej patlám řasenku, která poprvé v životě vytahuje mou skutečnou velikost očí. Rtěnkou dávám svým rtům plnost. A jak se na sebe dívám, jsem krásná. Nikdo si mě nespojí s tou sklíčenou holkou, která se náhodou ukázala na benzínce, nebo která bydlela v chatrči se starým alkoholikem. Jsem pryč, jsem ztracená.
Ztracená, a zatraceně dokonalá.

Stařec a okno

14. října 2014 v 19:31 | Lady≈Claire
Za starým zaprášeným oknem seděl stařec. Ze svého vozíčkového křesla sledoval skrze sklo život utíkající za ním. Zastřenýma očima sledoval cestu, po které běhal jako malý chlapec, kráčel se svou dívkou a procházel se svými dětmi. Sledoval oblohu a mračna, která se po ní hnala. Kolikrát již k obloze vzhlžel? Kolikrát se na i díval skrze zaslzené oči, plné bolesti a smutku, kolikrát se nechával unášet vlastní fantazií, a představoval si, co všechno se za tou unášející modří skrýval.
Když se na nebe zadíval tenkrát, viděl je jako hranici, kterou je nutné překonat, jako symbol všech svých snů a nadějí, které se musí k něčemu upínat, růst a přesahovat své vlastní cíle.
Dnes to nebe ale nebylo jen hranicí. Bylo branou, bylo skutečnou hranicí. Skutečným cílem všeho a všech.
Znovu se dlouze zadíval na lidi procházející kolem. Jaké jsou jejich sny a jejich cílem? Za čím pospíchají po té cestě, kterou se vydali? Proč se tak ženou, proč neodlepí pohled od svých náramkových hodinek? Proč nezvednou pohled k nebi a nespatří to, co vidí každý, kdo tak učiní?
Jen pospíchají dál za svými cíli.
Kdyby jen věděli, že cíl je pouze jeden.
Zato cesty, které vedou kolem řek i vyprahlými pustinami, skrze ledové hory i úrodné džungle, skrze velkoměsta i opuštěná údolí. Kdyby jen věděli, že cílem lidského života je cesta.
Třeba by zpomalili. Třeba by vzhlédli od svých hodinek k té modravé obloze, a spatřili na ní tu pravdu, kterou dnes viděl stařec skrze špinavé okenní tabulky svého domu. Ale nestalo by se tak. Protože žádný poutník nemůže skutečně poznat cíl své cesty, dokud do něj sám nedojde. A teprve když se v něm ocitne, uvědomí si, jak málo se při cestě kochal krajinou, jak málo na své pouti poznal lidí, jak málo vnímal vůně jednotlivých květin, a jak málo vzhlížel k obloze.
K obloze, která se společně se slzami stesku leskla ve starcových očích.

Sama, bez nároku na reklamaci

17. září 2014 v 18:23 | Lady≈Claire
Ležela jsem na posteli. Bíle natřený strop, po kterém se táhly stovky malých, nepatrných prasklin, pro mě byl projekčním plátnem. Jeho oblíčej pobíhal od jednoho kraje mého neexistujícího obrazu ke druhému. V uších mi zněli Artic Monkeys a každé slovo jejich textu jsme broukavě prozpěvovali spolu. Ruka mi ucukla a já ucítila chladné místo na prostěradle vedle sebe. V boku mě píchlo. Hlad po lásce? Jako opravdu? Co to zas blbnu. Kolik mi je na tyhle lásky? Moc? Málo? Akorát? A není mi to náhodou jedno? Jo to bude placebo. Svět kolem mě se vlní a vpíjí sám do sebe. THC mi putuje krví a naplňuje můj mozek vjemy všeho druhu. Hlad po tobě. Brnění v zadní části mozku. Sucho v ústech. Kdybych tak měla vedle sebe tebe. Ty bys to sucho zahnal, ty bys zahnal ten chlad, samotu, smutek. Jen se tě dotknout. Skrze zamlžený zrak vidím svůj úsměv. Vlasy, co ti vlají ve větru. Nemají žádnou barvu. Ani tvá tvář nemá žádné rysy. Nikdy jsem tě neviděla a tys nikdy neexistoval. Žije jen myšlenka tvého bytí. Stejně tak jako existuje jen moje samota. Díra v hrudníku. Místo, kam něco patří, kde se má něco zasadit, něco do by za mě plnilo roli života. Zahazuji svůj život a dávám si další potah z vodnice, která vedle mě stojí postavená na nočním stolku. Tráva a vodnice. Perfektní kombinace. Perfektní, pro zapomnění. Bublání není přes má řvoucí sluchátka slyšet. Ke stropu mého pokoje míří elegantní kroužky dýmu. A znovu jen hlasité bubny mé oblíbené kapely. A v mé mysli ticho.

Pohádka na zlou noc

10. srpna 2014 v 9:45 | Lady≈Claire
Procházela se lesem. Temným lesem. Obklopovalo ji tmavé mlází a z každé dutiny stromu ji nepřátelsky pozorovaly nesčetné páry očí. Přidala do kroku. Dlouhý bílý šál, jenž ji ovíjel kolem krku jako zdomácnělý druh škrtiče, se drásal o ostré větve a nechal se ověnšovat mechem a pavučinami. Šaty barvy mořské pény se z korunek všech vln přebarvily na škopek vody z městského odpadu, ze kterého se čas od času vynořila chcíplá krysa. Původně stříbrné střevíce se brodily v hlubokých kalných loužích a bahně. Pospíchala. Neustále se ohlížela, jako by ji měl každou minutou někdo ukrást její ustrašenou dušičku, kterou tak milovaně, leč zbytečně, hýčkala ve svém koženém náručí. Její přerývaný a špatně zatajený dech se nesl mlhavou lesní ozvěnou, odrážel se od kmenů stromů a vracel se zpátky se špetkou děsivého skučení větru. Náhle se ve svitu měsíce něco přehnalo ze stínu, přes cestu, a znovu do stínu. Dívka zděšeně vykřikla a její dech se stal ještě hlasitějším, srdce zběsilejším. Bilo jí jako o život, jako by samo vědělo, že má poslední šanci být k užitku. Strnula na místě, sepjala ruce kolem těla a snažila se získat vládu nad svou sílící panikou. Bezúspěšně. Skrčila se na místě a pokusila se splynout s okolím. Sotva jí vystačil dech.

A pak, společně s vřeštěním meluzíny, se mezi větvemmi prohnalo zavytí. Hladové, táhlé, chtivé. Vlčí. Dívka znovu znehybněla, tentokrát i její hlasité srdíčko vynechalo jeden úder. Váhala. Otáčela se a snažila se pochopit, ze kterého směru rozsudek o jejím životě zazněl. Cosi usoudila, zvedla se spěšně na nohy, šaty vatažené až nad kolena a rozeběhla se pryč od svého chvilkového útočiště a pryč od ozubených přízraků, které se jí hnaly v patách. nebyly slyšet, kradli se jako zloději rychlostí sobě vlastní, popohánění krví, hladem, i prostou radostí z lovu. Nejsilnější z nich se prohnal mezi dospívajícími štěňaty a byl udeřen štiplavou vůní dívčiného parfému, jenž jen chabě zakrýval skutečnou vůni jejího potu, krve, která jí vytékala ze škrábanců od divokých křovin. Vlk se přikradl blíž. Bylo pro něj snadné držet tempo s lidskou bytostí. Lehce, jako když pianista prohání své prsty po klaviatuře, se proháněl přes jehličí i mechoví, dokud ne nadešla příležitost své kořisti nadběhnout. A ta přišla právě teď.

Skočil před ni, ukázal jí bílou řadu tesáků. Leskly se na nich jeho hladové sliny, V okamžiku ho dohnali jeho druhové. Bezvírazně hleděli na dívku, která v hysterii přešlapovala na místě, křiičela a snažila se najít cestu ze smyčky, do níž byla lapena. Kroužilo kolen ní pět šelem, s každým jejich krokem se přiblížili o něco těsněji k její krvi, jejímu masu. Ke svému masu. Ke své kořisti. Jeden z šedých přízraků zavrčel a vrhnul se po roztrhaných šatech. Za okamžik mu z tlamy vysel jen dříve bílý pruh látky. Dívka se stále otáčela, snažila se sledovat celou smečku naráz, trhala hlavou a občesně jí z hrdla unikl zoufalý výkřik.

A nejsilnější ze samců se po ní vrhl, jeho špičaté zuby se zaryly do její bělostné kůže na krku. Strhl ji k zemi, a v tu chvíli se do ní zakousli další čtyři čelisti dalších čtyř hladových břich. Chtěla kopat, ale necítila nohy, jen krev unikající z nich a všeho, co si myslela, že bylo doposavad její, co si myslela, že je její i teď. Z pohledu každého z vlků však nikoliv. Dívčina krev tekla do tlam jejích lovců, její maso opouštělo přirostlé kosti a mizelo v zejících hrdlech. Patřil jim její poslední výdech. Byli ďábli, a zároveň vítězi dnešní noci. Zachránili se. Zachránili svá mláďata.

Na místě jejich úspěchu zůstala jen hromádka kostí a poničených šatů. Hromádka přetvořených potřeb a úmyslů v čin někoho jiného.

Nekonečný koloběh života.

Mámivý odraz

25. května 2014 v 19:01 | Lady≈Claire
Dívala se na sebe. Dlouho, bez jediného mrknutí.
Byla blázen a ona sama to věděla. Viděla se jako blázna, ale nehodlala se měnit. Nebo spíše neuměla. Zasmála se na sebe a její dvojče za pečlivě vyleštěným sklem se zasmálo s ní.
"Proč se směješ?"
"Ráda tě vidím," odpověděla s úsměvem a ukázala řadu bílých zubů. Její temně modré oči radostně zářily. "Dnes vypadáš unaveně, stalo se něco?"
"Nic," odpověděla ta druhá. "Jen vlci kolem. Vlci všude. A tolik barev, kolik jen můžeš na prstech spočítat. A hlad, ten je ze všeho nejhorší."
"Neboj, tohle je jen dočasné," usmála se a pohodila světlými vlasy. "Noc nemůže trvat věčně."
Zadívala se do zrcadla pozorněji, ze rtů jí zmizel jakýkoliv cit. Tak náhle, jako když se ponoříte do ledové vody a vše znecitliví. Oči jí ztvrdly a snad ještě o něco potemněly. Kousla se do rtu, po bradě jí skanula kapka čerstvé krve.
"Neodcházej," zašeptala do samoty. "Nemůžeš mě opustit."
"Tak pojď se mnou," odpověděl hlásek vábivě. "Pojď se mnou."
Znovu upřela pohled na svůj odraz a položila ruku na chladné sklo.
"Půjdu, má lásko," pronesla a svezla se se svými myšlenkami na mramorovou podlahu. "Půjdu."

Skrz realitu do nereality

14. dubna 2014 v 18:43 | Lady≈Claire
Police plné starých svazků. Pod jejich vahou praskají červotoči prolezlé police - pod vahou všech vědomostí, citů a nenapněných tužeb, které obsahují. Jejich vůně prosycuje vzduch a všudypřítomné sucho mě dráždí v nose, ale nestěžuji si. Jen dál sama obracím stránku za stránkou a a očima hltám každé písmeno vytištěné na omšelém papíře.

Všude kolem se rozprostírá hluboké ticho, ale v mých uších zní hlas tisíce mečů, jež o sebe s břinkotem narážejí, hlasy stovek zraněných - jejich nekonečná muka, kapky krve, které smáčejí zemi, a rachot bořících se hradeb, na než šplhají odvážní dobyvatelé sjíždějící se z celého království. Nad mou hlavou se náhle ozývá burácivý řev draka, sluneční paprsky třídmě pronikající oblačnou oblohou se odrážejí od jeho děsivých spárů, jež jsou připravené sápat a drtit cokoliv, co se jim postaví do cesty. Text náhle obrací mou pozornost na kraj bitevních polí, kde se skupina mágů urputně snaží vzdorovat nepřátelskému oddílu kentaurů. Jejich kopyta dusají po dřívě úrodné půdě a mění ji na prachsprostou poušť, šípy se zabodávají do nezkušených válečníků na druhé straně bitevní vřavy a meče ženou nepřátelská vojska na ústup. Probíjejí se přímou cestou do srdce bojoviště, nehledě na veškerou snahu kouzelníků a mistrů, kteří jako by jim ani nestáli v cestě. Když se vše zdá pro mágy naprosto ztraceno, vyvolává poslední z nich svého ducha a štve ho celou jeho bytostí proti těm polokoňským bestiím ohrožujícím jejich milovanou zemi a náhle padá mrtev. Z jeho popraskaných úst se však spolu s posledním výdechem vydere i onen vyvolaný a zkrocený démon, který všechen svůj hněv nad strátou svého milovaného pána žene proti kentaurům. Jednoho po druhém sráží k zemi, rdousí je neviditelnými pažemi a drtí jejich žebra zdánlivě ukrytá v bezpečí pod zbrojí.

Praskot kostí mi trhá uši, ale nemohu se od čtení odvrátit. Ne teď.

Démon ztrací sebekontrolu a stává se z něj přírodní ničivá síla. Zhmotnění všech bolestí a strastí, doráží poslední kentaurské válečníky a vrhá se mezi ostatní bojující vojáky. Všechny vraždí bez rozdílu, ale nikdo nemá čas ho zastavit. "Spojte se! Chraňte krále! Pozvedněte meč a bijte se za své ženy, děti i domovy! Bijte se za sebe!" křící jeden z vojevůdců a z davu se zvedá nový válečný pokřik - snad spíše ryk než slova souhlasu, ovšem krátký proslov splnil svůj účel. Bojovníkům se vlévá do kostí nová síla - ať už metaforicky nebo přičiněním královských velekouzelníků, kteří regenerují přeživší členy armády.

Přímo cítím, jak mi tělem proudí energie, napětí. Přeji si mít v ruce válečnou sekyru a sama se pustit do bitvy. Pomoci svým tištěným přátelům, zničit mé vypsané nepřátele. Osedlat smyšleného draka a zachránit neexistujícího krále.

Bohužel knihovna zavírá a má kniha spolu s ní. Pečlivě si zakládám stránku a schovávám svůj oblíbený svazek pod horu jiných spisů, aby náhodou někoho nenapadlo znesvětit můj magický svět neznalou rukou. Házím si na záda batoh a opouštím svou milovanou budovu.

"Tak zase zítra," šeptám mramorovým sloupům u vchodu a tiše jako můj nejoblíbenější hlavní hrdina se ztrácím do postraních uliček bezejmenného města.

Drifting feathers 01

9. dubna 2014 v 23:02 | Lady≈Claire
1. Kapitola
Seděl jsem ne okraji bíle dlážděné cesty a nohama volně pohupoval v děsivé prázdnotě, která se pod pěšinou nacházela. Kdyby odsud někdo nešikovný spadl - a že se to už stalo, letěl by vzduchem dobrých pár minut, než by mu gravitace dopřála pořádné a delikátní rozmáznutí se po ulici města, louce, vodní hladině nebo kdekoliv, kam by ten pitomec sakra dopadl. Teď by to nejspíš bylo londýnské předměstí.
Pokud by se mu nepodařilo získat kontrolu nad letem, dodalo něco v mé hlavě a já na souhlas sám sobě přikývl. Trochu jsem se naklonil před sebe a až s trochu přemírnou sebedůvěrou se podíval skrz mraky dolů na zem.
Člověk by neviděl žádné obrysy, jen měnící se barvy polí, sem tam město a s trochou štěstí i pár větřích řek. Já viděl všechno. I z téhle výšky jsem pozoroval děti, co si hrály za domem na dvorku, několik řidičů tyráků, líně popíjejících vedle svých vozů. Myši, co se na louce snažily zůstat skryté před zraky orlů.
Skrýt se před zraky, to bych jim tak přál, pomyslel jsem si ponuře a unavenýma světlýma očima ještě jednou přelétl scenerii, která se mi z mého místa nabízela. Bylo to unavující. Na to, jak lidstvo neustále plkalo o vývoji země, o změnách, o posunu kupředu, mně se zdálo vše pořád stejné. Ten samý svět, ti samí lidé, ta samá obloha. Ta samá cesta, na které jsem sedával, ten samý výhled. Tisíc let tam, tisíc let zpátky. Žádný rozdíl se neudál. Lidé stále válčí, handrkují se, zabíjí se. Milují, nenávidí, podvádí, slibují. Zklamávají. Získávají, tvoří, ničí, obnovují, spalují. A tak dále a dále. Změny jsou jen z jejich hlediska velké, ale ve skutečnosti je to jako když se moucha o slunném sobotním dopoledni rozhodne přestěhovat z lustru v obýváku na obraz v kuchyni, kde zanechá svůj exkrement v podobě neurčité černé tečky (což se mimochodem právě teď dělo o několik kilometrů níže). Pro ni změna, pro nikoho jiného ne. Její výměšek někdo setře mávnutím papírové utěrky, a bude. Jako by tam nikdy nebyla. Ani ona, ani její výtvor.
Povzdechl jsem si a zalovil v kapse své bundy pro Marlbora a zapalovač, vytáhl z krabičky poslední cigaretu a znale si ji vlažil mezi rty. Několikrát jsem škrtl zapalovačem, ale při silném větru a nízkém obsahu kyslíku ve vzduchu bylo dost nepravděpodobné, že by se mi to podařilo. Zaklel jsem a vztekle za hrabal všechno zpátky do kapes kožené bundy, postavil se na nohy a protáhl ztuhlé svaly. Poté jsem roztáhl křídla. Byla bílá, jako pěna na vrcholcích vln. Ovanula mne ta známá vůně moře a starých plaží, na kterých jsem ještě jako člověk vyrůstal, ale tomu už bylo opravdu dávno. Několikrát jsem křídly zkusmo zamával. Udělal jsem neveliký krok do prázdna a nechal se stáhnout chladným proudem vzduchu. Okamžik jsem se ve zmítajícím klubku otáčel a střídavě sledoval Caelem - město v oblacích - a rychle se přibližující zem, náhle jsem se vysmekl z ledového sevření větru do o něco teplejšího tahu a srovnal let. Byl to krásný pocit, letět. Toho jsem se snad nikdy nenabažil, i když jsem musel uvážit, kolik času dohromady jsem musel bez kontaktu s pevnou zemí pod nohama zažít. Snad několik stovek let? Kdo tomu má neustále věnovat pozornost - takové prkotině jako je čas. Cenit si můžete opravdu jen toho, čeho máte málo - to také byl ten důvod, proč nikdo nikdy nebyl dokonale spokojený. No a pro anděly mohl být čas něčím jako pro milionáře cent. Bezvýznamný plíšek, který se kodí leda tak pro pobavení se u kolejí.
Krouživě jsem se snášel na kraj nějakého menšího anglického městečka. Zelené kopce kolem něj byly pokryté rozkvetlými sněženkami a pasoucími se ovcemi. Když jsem přistával, několik stád se vyplašilo a jeho členky se rozeběhly všemi směry.
Zvířata narozdíl od lidí uměla vycítit nadpřirizenou bytost a hlavně ji uměla vidět, i když se skrývala. Lidé byli díky Bohu slepí jak netopýři a neuměli rozeznat ani anděla od démona - a nebýt jejich slepoty, nemohl by si dopřávat tyhle malé výlety. Lidé se nesměli o andělech dozvědět. Nesměli znát svou pravou pomocnou ruku, protože jakmile by jim někdo jen malíčkem dopomohl ke štěstí, chytili by se za celou paži a chtěli by se nechat vláčet světem, jen aby to pro ně bylo pohodlnější.
S nohama pevně na zemi jsem nechal svá křídla opět zmizet - jak jinak, než-li bolestivou cestou, kdy mi během několika vteřin zarostla zpět do kůže pod lopatkami. Zatnul jsem zuby, jak se mi rány znovu zacelovaly. Takováhle cena za melé proletění. Prakticky jsem tu mohl chodit i s nimi, ale aby křídla unesla mou váku, musela mít alespoň něco přes deset metrů v rozpětí, a to nebyla nijak zvlášť skladná velikost.
Teď už se poplašená zvířata kolem nehnala s hrůzou pryč, naopak se stahovala zpět ke mně a snažila se přes své druhy protlačit do prvních řad, jako bych byl nějaké žádané divadlo.
Bežte, šeptal jim a ony poslechy. Otočily se a šly spásat trávu na vedlejší svah. Blázniví tvorové.
A vydal jsem se k první cestě, co vedla do města. Olízl jsem si suché rty. Znovu jsem vytáhl z kapsy svou poslední cigaretu a zapalovač, který tentokrát bez problému naskočil na první škrtnutí. Spokojeně jsem si popotáhl a zadržel na chvíli v plicích ten chutný kouř. Při výdechu mi ne mysl přišla jediná myšlenka. Po dlouhé době zase pro jednou opustit Město v oblacích.

Šílencův smích

29. března 2014 v 12:05 | Lady≈Claire
Ozval se šílený smích.
Poté zarachtání klíčů a těžké dveře cely blázince se se skšípotem otevřely. Všichni přítomní zadrželi dech, když se z místnosti vyvalil dusivý zápach, připomínající hnilobu, a co hůře - rozkládající se maso. Železitý pach krve. Někdo z hloučku ošetřovatelů vyběhl zpět do spoře osvětlené chodby.
Uvnitř místnosti byla tma, jen několik světelných kuželů baterky bloudilo po stěnách, až se jim podařilo najít bíle oděnou postavu krčící se v rohu vypolstrovaných stěn. Všichni přítomní zatajili dech. Osoba na podlaze nebyla sama. Vedle ní se v nepřirozené poloze povalovalo ještě něco - nebo spíš někdo. Tělo. Torzo člověka.
Z davu přihlížejících se ozval ženský křik. Ten jediný zvuk vystihoval celou atmosféru šílenství a marnosti.
"Jak..." Začal větu primář, stojící mezi prvními návštěvníky, když zatuchlý vzduch znovu prořízl výbuch šílencova smíchu. Nesl se dlouho, měl děsivou ozvěnu, i když to při všech možných parametrech budovy nadávalo smysl. Kde se ta ozvěna jen brala?
"Kouzlo, pane, kouzlo," zašeptal muž s kazajkou. Jeho hlas byl chraplavý a nevyrovnaný, ale byla z něj cítit síla. Nějaká zvláštní autorita, moc. Nahánělo to hrůzu.
Minuta ticha, poté znovu to pomatené zasmání.
"Tik, tak, tik, tak," šeptal blázen. "To je to kouzlo."
"To jsou hodiny, Kayle," odpověděl s předstíraným klidem primář.
"Zvláštní jméno, Kayl," pronesl se zájmem muž na podlaze a pohladil zkrvavenými prsty tělo vedle sebe. Chladným pohledem probodl doktora před sebou. "Ale to je relativní. Nemá smysl. Je to jako snažit se ochočit strom." Další zasmání, tentokrát snad ještě pomatenější než předtím. Primář nasucho polkl.
"Kdo to je?" Doktor roztřesenou rukou ukázal na mrtvolu. "Jak se sem dostal?"
Kayl si ho měřil pronikavýma světlýma očima, které v záři baterek se zdály být přímo ďábelské.
"Věříte na cestování časem, Rogere?" Pronesl jakoby mimochodem a vykouzlil na tváři nepřirozený úsměv. Jako usmání hada, než uštkne.

Sama v bílé mlze

23. března 2014 v 16:49 | Lady≈Claire
Jiskřivýma očima závisti jsem z šera probodávala pohledem zamilovaný páreček naproti mně.
Seděli tak blízko u sebe, opírali se jeden o druhého a s lehkými úsměvy si něco špitali pod rouškou tmy. Čas od času se jen zaleskly bílé zuby té dívky, když se tiše zasmála chlapcovým slovům. Poté oba utichli a přivřenýma očima se na sebe zahleděli. Políbili se. Dlouze, vášnivě.
Odvrátila jsem zrak a zatnula zuby.
V čajovně bylo prázdno, až na ty hrdličky naproti mně. Čas od času se mezi meditační hudbou ozvalo i zabublání vodní dýmky. To se tedy ozývalo převážně ode mně, ti dva na to neměli čas.
Natáhla jsem do plic bílý kouř. Chutnal po liči - tak, jak jsem to měla ráda. Příjemně se mi z toho motala hlava. Opřela jsem si ji o chladnou zeď za sebou. Ještě že na ní byl koberec, jinak bych se byla schopná i praštit. Tak dlouho jsem tu seděla a kouřila. No co, pořád lepší než chodit o samotě pít. Ale chtělo by to. Ne, to nemůžu. Neměla bych. Nechci.
Konečně jsem pustila dým ven v úhledných kroužcích, které se líně nesly ke stropu místnosti, až se rozplynuly. Zmizely. Stejně jako moje naděje na nějaký vztah. Omámeně jsem usmála nad vlastní epičností. Smutné na tom bylo to, že to byla pravda. Pravda, pravda a nic než to a stokrát dokola. Už tak dlouho jsem se snažila někoho najít. Bezúspěšně.
Vodnice se znovu nechala slyšet a zamotala mi hlavu. Byla jsem za to vděčná, protože plné vědomí mi řezalo city jako střepy nějaké skleněné nádoby, kterou se mi nikdy nepodařilo naplnit. Ke stropu se vznesly další kroužky.
Něco mě zase přinutilo podívat se směrem k těm dvěma. Seděli spolu v těsném objetí a vzájemně si dýchali bílý kouř do tváří. Tak spokojení.
Něco mě zamrazilo - a přísahala bych, že u srdce. Jen já. Vlk samotář.
Možná je to tak lepší. Možná... Co možná? Nejsem typ, který by se hodil do vztahu? Nikdo o mě zkrátka nestojí? Z hrdla se mi vydral přidušený vzlyk, který hned následoval nějaký vulgarismus. Jak můžu být tak slabá?
Popotáhla jsem ze šlahounu. Výborné liči. Symetrické kroužky.
Nádech, výdech. Bílý oblak.
Jen na chvíli zapomenout.

Sobotní ráno

22. března 2014 v 17:34 | Lady≈Claire
Cítím pach cigarety a zvedá se mi žaludek.
Otevírám oči, snažím se zorientovat. Zjišťuji, že ještě stále nedokážu pořádně zaostřovat. Neartikulovaně kleju a snažím se uklidnit svůj žaludek, který urputně bojuje o obrácení se naruby.
Omámeně se otáčím a hledám zdroj toho smradu - nikotin, dehet, čert ví co to je. Táhne mi to z vlasů. I z oblečení. Opile udělám znechucenou grimasu a snažím se stáhnout ze sebe ty propocené hadry. Skončím téměř nahá.
Znovu se rozhlédnu.
Nikde nikdo nestojí. Jsem u sebe doma. Jsem sama - nebo alespoň nikoho nevidím. Neohrabaně se zvedám na nohy a vrávoravě se dopravuji do koupelny. Zpola ze sebe strhám zbylé šaty a lezu do sprchy.
Vlažná voda mi proudí po rozechvělém těle. Je mi horko. Přidávám na kohoutku studené vody a blaženě vzdychám, když konečně ucítím úlevu a můžu se pořádně nadechnout. Teprve po několikátém nádechu pusou mi dochází, jak moc mi z ní táhne. Vypínám vodu, lezu ven. Napoprvé mi vypadává kartáček z ruky a když se pro něj ohýbám, znovu se mi udělá nevolno a já dávím všechno, co ve mně zbylo.
Utírám si bradu hřebetem ruky a proklínám tohle ráno. Jako každé sobotní ráno.

Vlk, pes a člověk

14. března 2014 v 21:10 | Unknown
Tohle jsem psala, když mi bylo nějakých dvanáct let, takže prosím o shovívavost, ale teď jsem to zpětně našla a celkem mě udivuje, jak mě něco takového vůbec napadlo.
Svět... Plný neblahých překvapení, krutých žertů osudu a neidentifikovatelných nálad, stanovisk a úvah. Však, tu, uprastřed nehostinné pustiny, zjevilo se ono stvoření - divoký vlk. Zjistil, že ti hlaholiví dvounožci se dají semtam i snést. Objevil teplo jejich ohně, chuť pečeného masa a příjemný dotyk za svými slechy. Tak se první psovitá šelma přidala k dávným divochům, kteří si vážili jejich pomoci a na oplátku si psi cenili jejich přívětivosti. Však zanedlouho zjistil onen tupý člověk, že se dá jíst i zrní - obilí, zelené - listoviny (=salát) a dokonce, že se dá z těchto všech ingrediencí stvořit úplně nový pokrm.
"Co to?" ptá se pes. "Žádný hon a divoká zvěř? No co, můj pán ví, co je dobré." A zakousává se do jednoho z chlebů. Zvyklý na maso s krví a rozmanitou chutí, odhazuje mdlé pečivo a znechuceně se ošívá.
"Fuj!" křičí na něj jeden z tlupy. "Buď žer, nebo nech být! Jdi pryč, za trest budeš bez večeře!"
Pes se jen diví a kroutí hlavou. "Co je to přeci za hloupost? Zachránil jsem mu život před tím houbovitým bůhvíčím, a on mě jen kárá? Tak ať si jí to nemaso, já klidně budu o hladu! Lepší než tohle!" A s důstojností anglické královny se odloudal .
"Co se stalo?" ptají se ho ostatní psi. "Proš se náš pán zlobí?"
"Snědl jsem jim chleba, ale stejně mi nechutnal. Vždyť se sami zahubí! Tohle jíst víc než maso, namohli by přežít déle než den!" Stěžoval si uražený pes a choulil se ve sněhu.
"Tak jim to nech." poradil mu jeden ze starších honičů. "Jestli se tak má stát, stane se. Dokud budou vedle těhle věcí jíst i maso a část z něj nám dají, můžeme s nimi být."
Všichni se na tom shodli a tak se s lidmi ještě na nějaký ten čas slitovali. Ale nebyl by to svět, kdyby čas neplynul dál...
Lidé se usazovali, špek na jejich tělech rostl víc než bylo potřeba. Maso se od psů vzdalovalo pořád dál a dál, ale potomci vlků se nemohli svých dvounohých přátel vzdát, a tak s nimi trpěli i přes zlé časy. Maso se postupně nahradilo jen suchary, které z poloviny tvořilo umělé barvivo, a někdy bylo zpestřeno konzervou mleté slepice.
"Co se to s námi stalo?" bědovala jedna šestnáctiletá fena. "Za mlada jsem se honila za králíky a drůbeží, ale nikdy jsem nic nechytila. Teď už se o to ani nepokouším..."
Její stejně starý sourozenec jen přitakal.
"Co by na to, Azore, co by na to řekli naší dědové a dědové jejich dědů? Když jsem byla malé štěně, vyprávěla mi maminka, že se mezi psy traduje příběh. Prý se dřív ti nejmoudřejší psi dohodli, že až jim lidé nebudou dávat rovný díl za jejich práci, odejdou. Už sice žádnou práci neděláme a i přesto máme potravu a přístřeší, ale víš, Azore, co mě děsí?" odmlčela se. "Kdyby jsme chtěli od lidí odejít, tak nemůžeme. Nemáme kam, nepřežili bychom! To je to, čím si nás lidstvo navždy připásalo k tělu! Nechali nás zlenivět, nechali nás zapomenout na svoje předky..." zoufale si odfrkla a poté natáhla krk směrem k oknu, za kterým se skvěl měsíc, to poslední, co jim zbylo. Dlouze a srdceryvně zavyla, poté padla mrtvá k zemi.

White Raven - Díl sedmý

13. března 2014 v 22:00 | Unknown
Vytáhla jsem ze stojanu starý lovecký nůž se dřevěným držadlem.
Dnes v noci už podruhé, co jsem do ruky brala něco ostrého. Nijak zvlášť úspěšná noc.
Přiložila jsem si ostří na levé předloktí a zadržela napjatě dech. Kov mě ledově studil a měla jsem pocit, jako bych se už pořezala, přestože má opálená kůže byla zatím bez jediného zranění. To se muselo změnit. Zatnula jsem zuby a provedla dlouhý tah. Ostrý kov prořízl pokožku, šel skrz škáru a nervy až do masa a mně z úst uniklo tiché zasténání. Pečlivě jsem krvácející ranou protáhla čepel až ke špičce a dala ruku podél těla, aby začala o něco víc krvácet.
S nožem jsem několikrát zuřivě zamávala kolem sebe, aby se kapičky rudé tekutiny dostaly na všechna možná místa a přidalo to místu činu na důvěryhodnosti. Po pár minutách, kdy jsem stála nečinně na místě a čekala, až se na zemi vytvoří dostatečně velká louže, se mi začala točit hlava a já si konečně k ráně přiložila převařené hadříky, co na mě už čekaly na boku převrženého jídelního stolu. Obalila jsem si jimi předloktí a obvazy je upevnila. S tímhle jsem měla zkušenosti. Znovu díky, táto.
Červené jezírko na linu mělo v průměru něco přes dvacet centimetrů, to mi stačilo. Vlhkým hadrem jsem ještě teplou krev ledabyle rozmatlala po podlaze ve snaze napodobit jednání opilého novopečeného vraha náctiletých holčin (který nyní ve skutečnosti odpočíval se vším komfortem pod kořeny kukuřičných klasů).
Znovu jsem se rozhlédla po pokoji. Vzhledem k tomu, že náš dům vždy vypadal jako po zásahu hurikánu, moc práce mi to tady nedalo. Překotila jsem jen stůl na bok, vyházela pár šuplíků a umatlala zem od krve. Samolibě jsem se ušklíbla a doběhla si pro školní batoh. Už jsem z něj sypala knížky, když mi došlo, jaká hloupost by byla si ho vzít. Kompletně by mi to rozhodilo mé alibi, a proto s sebou vše beru jen v rozpadající se igelitce. Házím do ní několik kusů oblečení (pochopitelně tu také musí něco zůstat, takže volím jen pár triček, spodní prádlo a kraťasy), lovecký nůž (se kterým jsem si ještě před pár minutami hrála na sebevraha, teď už byl umytý), peníze (co jsem sebrala otci zpod matrace - teď už by mu stejně k ničemu nebyly, něco kolem 500 dolarů) a vražednou zbraň (která na mě poslušně čekala pod kuchyňským dřezem). Okamžik jsem zvažovala i doklady, ale těch bych se stejně dříve nebo později musela zbavit, a o něčem jako vylo jídlo jsem vůbec nemusela přemýšlet - žádné doma nebylo. Když už jsem ale byla u toho, napustila jsem si alespoň lahev vody.
Celou šustící tašku, jejíž zvuk mě dováděl k nepříčetnosti, jsem dala do úložného prostoru motorky a naposledy - tentokrát skutečně naposledy - jsem překročila práh té chatrče.
Jeden by čekal, že po tak dlouhé době prožité na jednom místě budu nasávat vzpomínky, snažit se nabažit atmosférou domova a zapamatovat si každý centimetr každého pokoje jen proto, že ho už nikdy neuvidím. Že si vezmu nějakou upomínku na tohle místo, na nějakého člena rodiny. Omyl.
S radostí bych to tu podpálila, kdyby to nepřitáhlo pozornost.
S odhodláním jsem popadla svou starou mikinu a natáhla ji na sebe čistě proto, abych zakryla ovázanou ruku a nenutila čumily k činnosti. Rázně jsem vypochodovala ze dveří, po dlouhé době nasedla na motorku a nastartovala. Po okolí se rozlehl řev starého motoru.
Těžce jsem vydechla. Přidala plyn.
A už se neohlédla.

◄Předchozí | Další►

White Raven - Díl šestý

10. března 2014 v 22:06 | Unknown
Dorazila jsem domů téměř na poslední chvíli, do svítání zbývala podle mého odhadu necelá hodina.
Kolečko jsem zavezla zpět do rozpadající se kůlny a naopak vytáhla zpod hromady harampádí starou motorku. Byla terénní, otec ji snad jednou vyhrál v kartách nebo něco podobného. Každopádně jsem vždy byla jediná, kdo ji uměl řídit, a tak přirozeně patřila mně. Zkontrolovala jsem nádrž a doplnila pohonné hmoty, poté jsem musela ještě jednou a naposledy vkročit do toho domu.
Do plic se mi nahnal zatuchlý vzduch, prosycený železitým pachem krve. Bylo to zvláštní, i když jí bylo tak málo, jako by se vpila do zdí a výhružně připomínala nedávnou událost.
Na podlaze kuchyně jsem našla jen malou rudou kaluž. Odrážel se v ní měsíc, který se nesl na bezmračném nebi a sledoval vše skrz zašpiněné okno domu. Dokonalá kopie s rudým nádechem. Ten pohled mne hypnotizoval, i když jsem si byla plně vědoma svého spěchu.
Až na to někdo přijde... Jak to bude vypadat? Stopy krve pohřešovaného muže. Jeho dcera zmizela. Dům prázdný. Bez ohledu na to, jaký náhled na případ bude mít dozajista zdejší sbor, by i ten nejhorší detektiv stavil jako prvního podezřelého mě. To se mi nehodilo. Ztracené holky pro ně byly denním chlebem, ztracené potencionální vražedkyně ne. Nepotřebovala jsem více pozornosti než bylo nutno. Jen se vypařit.
Znovu díky dočasnému šoku, za který jsem byla patřičně vděčná, jsem byla schopna uvažovat jasně a prakticky. Potřebovala jsem na místě hlavního podezřelého někoho jiného než sebe. A jediný, kdo přicházel v úvahu, byl můj otec - moje oběť. Stačí jen na místo činu dodat nějaké stopy po zápase, mém zranění, a příběh se dopíše sám. Když tu najdou mou krev, každý si automaticky domyslí, jak se mě pokusil znovu znásilnit, jak jsem ho zranila, jak mě v návalu vzteku zavraždil a odklidil tělo. A jak se poté dal na útěk, protože mu bylo jasné, že tohle už ututlat nepůjde.
Musela jsem si přiznat, že to znělo opravdu věrohodně.
Jen to provést.

White Raven - Díl pátý

2. března 2014 v 10:27 | Unknown
Trochu víc jsem kolečko rozjela a přehoupla se s ním přes škarpu u silnice. Mrtvola v něm naložená zamávala končetinami, které visely přes okraj, a málem tak vyhodila rýč ven. Zastavila jsem se, abych náklad trochu urovnala, a pak jsem pokračovala přes vyprahlou zem mezi kukuřičnými klasy.
Když jsem byla dost daleko od silnice (mým odhadem dobrých sto padesát metrů), našla jsem si dobré místo a začala kopat. Půda byla byla suchá a zpola písčitá, takže mi práce šla rychle od ruky, aniž bych se nějak zvlášť nadřela. Hlínu jsem opatrně skládala vedle jámy tak, abych poškodola co nejméně rostlin kolem a nezanechala nějaké zvlásť viditelné stopy. Těch pár polámaných stvolů kolem mi zas takovou starost nedělalo - nikdo to tu nikdy nekontroloval, a i kdyby, tak by to svedli na divokou zvěř.
Když měl hrob do hloubky něco přes metr, vyklopila jsem do něj obsah kolečka. S těžkým žuchnutím skončil můj otec na dně. Polámaný, oči stále otevřené a slepě zírající na noční oblohu. Znechuceně jsem narovnala jeho nohy a dala mu ruce podél těla, aby nic nevyčuhovalo ven. Už jsem chtěla začít zasypávat, když se ve mně něco pohnulo.
Bylo to směšné. I když zemřel mojí rukou, i když jsem toho v nejmenším nelitovala, pořád ve mně převládaly nějaké ty zvyklosti. Se všim sebezapřením jsem se dotkla tváře té zrůdy. Prsty se mi chvěly.
A já mu zatlačila oči.
Bylo to tak hloupé, tak zbytečné symbolické. Tak stupidní plácat časem na nějaké pohřební konvence, když to já jsem ho zabila.
Naštvaná sama na sebe jsem se odtáhla a hodila mu na hlavu první lopatu černé zeminy. Fyzická námaha mě upřímně těšila, pomáhala mi ventilovat příchodí emoce. Ale zatímco jsem měla obavy ze sebelítosti, strachu a další paniky, přicházel jen vztek a zloba. Nenávist.
Nenávist k tomu, co zbylo z chlapa, jenž ležel v tom hrobě. K jeho chování, zvykům, nechutné povaze. Jak si mohl dovolit vůbec něco takového udělat? Jak mi to vůbec mohl provést? Vlastnímu dítěti! Že mě potopil po zmizení matky byla jedna věc, ale on mě nechal padat hlouběji a hlouběji ke dnu, a kdyby nedošlo k téhle právoplatné konfrontaci, byla bych se utopila.
Nevědomky jsem házela hlínou jako šílená, jáma se rychle zaplňovala, že z těla už nebyl vidět ani kousek. Byla jsem jako nadopovaná, zorné pole se mi zúžilo na úzký pruh, až jsem neviděla nic jiného, než rozmazanou siluletu rýče, který nabíral a odhazoval půdu. Jako bych zešílela.
A když jsem na to správné místo vysypala poslední lopatu, všechny pocity vyprchaly. I ten zdánlivě nekonečný vztek. A já zůstala prázdná. Sama se sebou.
Sama se svými činy.

 
 

Reklama